Materiál z rodinného archivu publikujeme bez dodatečných zásahů. Dodali jsme pouze mezititulky. Pro doplnění ještě jednou uvádíme, že Erich Breindl působil v letech 1924 až 1938 ve funkci hlavního architekta ústecké chemické továrny. V závěru textu je připojen dovětek jeho syna Petra.

Erich Breindl:

Přes to vše se na podzim 1923 situace stále zhoršovala, žádná práce, inflace, chmurná nálada, k tomu rozhlédnutí během dovolené v přívětivé zemi. Proto jsme se koncem listopadu rozhodli, že si vezmu neplacenou dovolenou a porozhlédnu se po možnostech zaměstnání v Praze. Byly to poslední dny divoké inflace před zavedením nové marky.

Jednou odpoledne jsme šli pěšky na nádraží a hned měli smůlu. Vlak měl zpoždění a přípoj v Langendreer nám ujel. Čekání ve špinavé čekárně, až v 8 hodin večer pokračování k hranici, pak ve tmě pěšky s kufry, až se v dálce objevil světlo tramvaje. Další potíže v Hagen s kupováním jízdenek, neměli jsme říšské peníze, jen belgické a české, které nebylo dovoleno přijímat. Špitání úředníků, klepání na okénko č.10, tam soukromá směnárna, 100 belgických franků přijato, čs. koruny ne. Zpět k pokladně a jelikož peníze nestačily až do Děčína, koupili jsme 2 jízdenky 3.třídy do Magdeburgu. Zbylo nám několik set miliard marek, které v Magdeburgu stačily sotva na šálek kávy s ničím. Samozřejmě jsem Anni zakázal vzít s sebou jakékoliv jídlo!

Vlak stál přes hodinu v kontrolní stanici za Hagen, jelikož bylo nutno projet asi 1 km široký výběžek hranice, přesto jsme včas stihli přípoj v Magdeburgu. Ani tam nebylo možno koupit jízdenky za čs. peníze a protože jsme pro jistotu neprošli kontrolou, nastoupili jsme do vlaku bez jízdenek. Průvodčí kupodivu vůbec nebyl překvapen. Ještě dvakrát se opakoval cirkus při přestupu v Lipsku a Drážďanech. V Děčíně se záhada vyjasnila: když jsme přišli k pokladně, stála tam už fronta více než 30 lidí, kteří jako my si za své pořádné peníze nemohli koupit jízdenky. A tak jsme byli ve vlasti. Jak báječně chutnala první egyptka po těch hrozných skopčáckých cigaretách!

Přijímací rozhovor u ředitele Noetzliho

V Praze jsem podal inzerát do Prager Tagblatt a dostal 4 odpovědi, z nichž dvě byly zajímavé, jedna zbrojovka v Nuslích a zvláštní Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí n.L. Náhodou byl při otvírání dopisů Annin strýček Camillo a z jeho uctivého obličeje jsem poznal, že jsem jakousi vtipnou poznámkou ujel.

I vydal jsem se o pár dní později do Ústí. Uvítal mne novogotický rytířský zámek, vysoce vznešená atmosféra, milý prokurista, který mne uvedl k řediteli dr. Noetzli. Švýcar, veliký, elegantní, moudrý obličej, povídali jsme si o všem možném, jen mimochodem o mé dosavadní činnosti a pak, jak mi až později jednou řekl, rozhodující otázky.

Dr. Noetzli přešel se mnou k oknu, odkud byl výhled na továrnu. Viděli jsme dřevěné kůlny, několik starých budov s flekatými fasádami ve stylu starých rytířských hradů, pak větší neomítnutou budovu a dále střechy, komíny, mlhu, kouř. "Už máte jistě dost těch ošklivých cihlových budov z Porúří a rád vidíte pestřejší fasády." Já jsem si nemohl pomoci a musel jsem odpovědět, že staré budovy v Porúří skutečně jsou ohavné, ale že existují i nové hezké budovy ze syrových cihel a mají nespornou výhodu v podstatně nižších nákladech na údržbu. Ředitel na to neřekl ani slovo, takže jsem nevěděl, zda jsem odpověděl správně.

Pak jsme seděli u konferenčního stolku, na němž ležely různé drůzy krystalů. Během hovoru vzal dr. Noetzli do ruky velký krystal a když jsem se na něj díval, řekl: "hezký kazivec, že!" Byl jsem poněkud překvapen, jelikož krystal byl krychlový a z doby školní mineralogie jsem měl jakési temné tušení, že kazivec vypadá jinak a v krychlové soustavě krystaluje sůl kamenná. Dr. Noetzli pozoroval můj překvapený obličej a s úsměvem se zeptal, za co ten krystal považuji. Když jsem řekl sůl, připustil, že to skutečně je sůl kamenná. Krátce na to mne propustil s tím, že mne brzy vyrozumí, kdy se mohu představit u generálního ředitele.

S potížemi jsme zařídili dva pokoje

Už příští neděli jsem znovu jel do Ústí. Dr. Mayer, budoucí generální ředitel, se mnou hovořil 10 minut a pak jsem byl zaměstnán jako vedoucí stavebního oddělení od 1.1.1924. Tehdy byla velká bytová nouze a bydlel jsem napřed v podnájmu v Beethovenově ulici. Anni zůstala v Praze, jednou jsem jel já za ní, podruhé ona za mnou.

Měl jsem dostat byt po mém předchůdci, když jsem ale viděl plány a později byt ve stejném domě, zmocnila se mne hrůza - 5 obrovských pokojů, dva z nich 6x6 m, dlouhatanánská chodba - jak to mám zařídit? Proto jsem byl rád, když mne ředitel jednoho dne zavolal a diplomaticky vyzvídal, zda bych raději nechtěl jiný byt. Tak mi byl přislíben mansardový byt ve 4.patře domu ve výstavbě v Schillerově ulici č.3. V červenci jsme se tam nastěhovali a s potížemi jsme zařídili 2 pokoje.

Práce pro největší chemickou továrnu

Tak začal můj pravidelný život. Práce mne těšila každým dnem více. "Spolek" byl největší chemickou továrnou v starém Rakousku i v novém Československu. Za války dobře prosperovala, ale investice byl odkládány "až po válce". Po válce pak chybělo správné vedení, generálním ředitelem byl stále maďarský advokát, technické vedení zastaralé, kontakt s pokrokem techniky ztracen, továrna stagnovala. (Jak se později ukázalo, nebyla to žádná škoda, později bylo možno investovat mnohem účinněji s využitím jinde získaných zkušeností.)

V důsledku zákona, dle něhož tuzemské akciové společnosti musely mít své sídlo v tuzemsku, bylo generální ředitelství přemístěno z Vídně do Karlových Varů, byli přijati dva čeští správní radové, dr. Preiss a dr. Schuster a říšskému Němci dr. Mayerovi bylo svěřeno technické vedení. Ten se pokusil napřed převést na hospodářsky únosný základ. Napřed byly v dlouho trvající stávce sníženy mzdy na přiměřenou úroveň. Pak byly v nejvyšší možné míře jednotlivé dílny z provozování ve vlastní režii předány podnikatelům.

Šéfem oddělení s 250 lidmi

Když jsem převzal oddělení, mělo asi 250 zaměstnanců, na tento počet je snížil již můj předchůdce. Další snižování odmítal, jelikož trval na práci ve vlastní režii. Mým úkolem bylo celý stavební provoz převést na podnikatele. Byl to zajímavý a vděčný úkol, jelikož jsem musel celou organizaci vybudovat od základu. Samozřejmě se to neobešlo bez problémů a dr. Noetzli byl zpočátku velmi skeptický. Dr. Mayer naléhal na rychlé propouštění přebytečných pracovníků, přesto mi ponechal půl roku času na to, abych zvolil vlastní cestu.

Stížnosti vedoucích provozů vůči dílnám spočívaly v tom, že jejich práce je drahá. Na druhé straně vedoucí předávali své požadavky ústně či telefonicky, často přímo mistrům. Tady jsem zasáhl a zavedl písemné zadávání prací, takové, jaké zavedl, ale ne důsledně prosadil, v strojních dílnách můj kolega, Švýcar jménem Hager. Měl jsem výhodu, že jsem se mohl poučit z jeho zkušeností a zavedl jsem přísně autokratický systém. Požadavky, objednávky a pod. byly platné jen s mým podpisem.

Na výsledky nebylo nutno dlouho čekat, již za měsíc nastal nedostatek práce, jelikož vedoucí provozu, kteří požadavky museli také podepisovat, důkladně kontrolovali, zda požadované práce jsou skutečně nutné. Dříve právě se dělaly práce, které nebyly nutné, jen proto, aby lidé měli co dělat.

Už koncem dubna poklesl počet zaměstnanců na 150, z toho ale bylo jen 90 stavařů, ostatní byli ve výrobě sudů, závodní stráž, hasiči a pod. Ponechal jsem si jen specialisty jako šamotáře, ostatní práce byly svěřeny stavebním firmám. Znamenalo to také změnit od základu systém zadávání prací, stavební dozor a účetnictví. Bylo pro mne uspokojením, že tento systém přetrval i německou okupaci a nikdy nedošlo ke stavebnímu podvodu.

Petr Breindl:

Zde končí první část rodinné kroniky, kterou psal můj otec. Pokračoval líčením svého pracovního nasazení na konci 2.světové války, ani to mu předčasná smrt nedovolila dokončit. S odstupem více než 40 let chci v tomto díle s pomocí Boží pokračovat.

O letech 1925-1943 mohu napsat prakticky jen to, co znám z vyprávění. Zaměstnání otce ve Spolku bylo trvalé, vedl výstavbu až do r.1938, kdy jej nacisté v rámci uskutečňování nového pořádku světa vyhodili. Realizoval řadu staveb v Ústí i Sokolově, jeho nejznámějším dílem je nová správní budova Spolku, která svými 9 patry byla ve své době unikátní a psalo se o ní jako o mrakodrapu. Její fasáda (viz přijímací pohovor s dr.Noetzli) je z holých kabřincových cihel a dodnes (1999) nevyžadovala žádnou údržbu. Tatínek byl uznávaným odborníkem, přednášel i v Americe, svým pedantstvím (viz výše) získal také mnoho nepřátel mezi dělníky a nižšími úředníky. Dozvuky jsem pociťoval ještě při mém působení ve Spolku o 30 let později.

Stejně jako zaměstnání se stabilizoval i rodinný život. Snad ještě r.1924 se rodiče přestěhovali do většího bytu v Klíšské ulici poblíž továrny. Zde se 19.června 1925 narodil můj bratr Harald a 3.října 1928 vytoužená holčička Ursula. Tím začalo 9 šťastných let naší rodiny. Dobrý plat dovolil mamince věnovat se hudbě, v domácnosti pomáhala služka, hodně cestovali. V létě byly pravidelné dovolené v lázních Heringsdorf na Baltu. Roku 1933 postavil tatínek prostorný rodinný dům s velkou zahradou v Humboldtově, dnes Čajkovského ulici, kam se rodina přestěhovala.

Idyla skončila v létě 1937. Ursulinka onemocněla tehdy nevyléčitelnou dětskou obrnou a 17.července zemřela. To byla těžká rána, z níž se rodiče nikdy úplně nevzpamatovali. Ještě jednou se pokusili o holčičku a tak jsem se 26.června 1938 narodil já. Stal jsem se okamžitě mazlíčkem rodičů, lze se jen dohadovat, jak to ovlivnilo Haralda v jeho pubertě. Každopádně vztahy rodičů k němu i jeho ke mně byly dlouho napjaté.

Katastrofy pokračovaly. Když roku 1938 nacisté obsadili Ústí, zjistili, že maminka má židovský původ a začalo tvrdé pronásledování. Tatínek zůstal v Ústí, zřejmě mu bylo jasné, že zbytek ČSR dlouho nevydrží. Odmítl se rozvést, odmítl přijmout říšskoněmecké občanství. Byl proto vyhozen ze zaměstnání a jinou práci nenašel. Rodina žila z úspor a příležitostných výdělků až do 13.dubna 1944, kdy byl tatínek nasazen na práce v Říši a tuto dobu popisuje v další části kroniky. Že maminka nepoznala strasti Terezína či jiných koncentráků, lze vysvětlit jen zázračným přispěním Božím.

Text a další archivní materiály poskytl vnuk Ericha Breindla Harry Breindl

Karta autora

Erich Breindl