V centru Ústí nad Labem postupně ožívá nový multifukční komplex. Po více než roce stavaři dokončili CPI City Center, který vznikl na volné ploše pod dnes už nefunkčním kinem Hraničář. Jedním z autorů komplexu je architekt Zdeněk Jiran (druhým autorem je Michal Kohout). Co o vzniku centra říká, si můžete přečíst v následujícím rozhovoru. "Z původního velkorysého rozmachu se realizovala jen určitá část," přiznává Zdeněk Jiran.

Jak jste se k projektu dostali?
Byli jsme pozváni do soutěže, kterou společnost CPI jako vlastník pozemku vypsala a my jí vyhráli. Obchodní společnost CPI mimo jiné provozuje po Česku síť hotelů a administrativních objektů s určitým standartem. Stejný záměr byl i v Ústí nad Labem.

Díky jakým kvalitám jste vyhráli?
Zvolili jsme poměrně jednoduchý urbanistický koncept nahrazení již neexistujícího bloku, který byl stržen v 80. létech. Naše řešení zároveň otevírá svými průchody a pasážemi vnitroblok pro velkoměstsky chápaný provoz. To se líbilo stavebníkovi. Urbanistické řešení vychází z tvaru parcely a rozvíjí koncept tradičního městského bloku, který se stane součástí struktury města a svými fasádami formuje okolní městský prostor - ulice Masarykovu a Moskevskou a náměstí u Smetanových sadů. Důležitým prvkem konceptu bylo umožnit lidem přístup do vnitrobloku a diagonální pěší propojení. Pracovali jsme s třemi úrovněmi: veřejný, polo-veřejný a soukromý prostor. (zmíněné náměstí u Smetanových sadů, tedy Špitálské náměstí je dnes parkovací plochou a dodnes nemá jasnou koncepci využití, pozn. autor)

Kdo je vlastně společnost CPI?
CPI je na českém trhu známá obchodní a developerská společnost, jejíž některé firmy zároveň provozují síť čtyřhvězdičkových hotelů Clarion. V Ústí nad Labem, jako v krajském městě, bylo rozhodnuto zrealizovat chybějící kapacitu hotelu s kongresovým sálem a moderní administrativní budovu nabízející kanceláře třídy A, spolu s bydlením, kavárnou a obchody v parteru. poznámka autora: Jedná se tedy o společnost, která není ani developerem ani hoteliérem. Její pozice na trhu je někde mezi, spíše by ji šlo definovat pojmem realitní makléř. Provozuje hotely s kongresovými sály, administrativní a obchodní objekty. Společnost CPI je vždy vlastníkem nemovitosti a prostory pronajímá. Jejím jediným akcionářem je od konce roku 2010 podnikatel Radovan Vítek.

S jakými hodnotami jste projekt vytvářeli?
Návrh městského bloku je v podstatě velmi jednoduchý. Jeho objem je složený ze tří základních budov, jež opět vytváří uliční fasády, nároží a průchody tak, aby se městu vrátilo zpět to měřítko, co jej dříve přirozeně vytvářelo. Kromě návrhu hotelu, administrativy a bydlení bylo naší snahou vytvořit živý parter, zapojit vnitroblok do života města a samotný dům nechat fungovat v několika vrstvách. Projekt počítal s velkou samoobsluhou, restaurací ve dvoře a byty v centru města. Když jsme kreslili první návrhy, tak ještě fungovalo Kino Hraničář, proto to náměstí s vyvýšenou terasou pro kavárnu. U nás v kanceláři hodně pracujeme s principy sousedských vztahů, sdílení veřejných prostor a vzájemnou mezilidskou komunikací v prostoru. Z původního velkorysého rozmachu se realizovala jen určitá část.

Proč to takhle dopadlo?
Jak jsem říkal na začátku, ten dům může být postaven pouze takový, jaká je společenská situace, ve které vzniká. Během stavby přišla ekonomická krize a investor čelil rozhodnutí, zda ve stavbě pokračovat nebo ji zastavit. Rozhodl se pokračovat. Rozpočet se snížil téměř na polovinu a s tím šla i kvalita vytvořeného prostředí kvalitativně dolů. Vše se muselo přeprojektovat, kompletně.

Je to také důvod, proč se nezačal stavět obytný blok?
Ano, je na něj vydáno stavební povolení, ale zatím není reálné jej dokončit. Hotové byty by se zřejmě zatím neprodaly ani za cenu stavebních nákladů. O bydlení v centru města v tento okamžik není dostatečný zájem. Šetřit se ale muselo i jinde: na finálních materiálech fasád, výplních oken a dveří, interiérech i ostatních stavebních i technologických detailech domu. Stavitelé měli vždy v historii za cíl investovat a přitom vydělat peníze. Dnes tomu není jinak. Ale obecně vzato – nejen ve stavebnictví – nastavení společnosti a jejích priorit ani neumožňuje vznik dobré kvality řemesla a ani není v běžných dodavatelských vztazích vyžadována a vlastně ji umí jen málokdo, je velmi obtížné ji v nastavených podmínkách dnešního stavebnictví vyžadovat.

Architekt Roman Koucký tvrdí, že od roku 1989 tu v podstatě kontinuálně probíhá krize. Zdálo se, že společnost vykročí zpět do svobodného světa. Nestalo se. Za celých dvacet dva let se nepodařilo zvednout obecnou úroveň kultury společnosti. Zpočátku to vypadalo, ale nepodařilo se to.
S tím musím souhlasit. Úroveň společenské kultury je velmi nízká. To se samozřejmě odráží na jak architektuře, tak na stavitelství. Řemeslo se dnes stalo drahým a exkluzivním artiklem. Domy se dnes již nestaví, ale skládají z jednotlivých systémů. Konstrukce, zateplení, omítky nebo klempířina. Každá část domu se dělá samostatně jinou firmou. Každý použitý systém je vytvořen sám pro sebe, navzájem nenavazují a ve styčných místech vytváří mnohdy šílené detaily. Ony ani navazovat nemohou, nechtějí. Každý ručí jen za svůj produkt a dál se nestará. Chybí zde komunikace. Na stavbě se pak musí improvizovat, předělávat. Prostě to nějak udělat. V podstatě stále chrlíme „panely“ jako dříve, jen ve více barvách a více tvarech. Práce architekta se tak dostává do pozice, kdy vymýšlí, jak vše vlastně umně, ale levně spojit, ale ne vytvořit. Tento problém nakonec korunuje legislativa, která celý tento systém nastavuje.

Není nakonec nedostatek komunikace základem většiny problémů naší společnosti?
Já bych spíš mluvil o vztazích mezi lidmi a jejich vzájemné komunikaci. V Česku není běžné takové občansky sebevědomé: „Já pán-ty pán“, spíše více: „Já jsem bohatý teď, tak proč bych se zajímal, co bude dál!“. Lidé vzájemně příliš necítí potřebu vzájemné komunikace a chybí oboustranná chuť nebo vůle spolupracovat a být prospěšný jeden druhému. Lidé necítí, že je to o vzájemné kultivaci.

Jak se toto odráží v architektuře? Obecně lze říct, že dnes se dialog města a občanů, popř. města a stavitelů, dostal na úroveň regulace, vytváření omezení a na vymahatelnost nařízení. Jedna strana staví bludiště a druhá se jím snaží projít s lepšími či horšími výsledky. Kdo se stará o společný zájem? Architekt to dnes dělává pouze jen z dobré vůle. Nemá na to totiž oporu v zákoně, architekt není ani účastníkem stavebního řízení.

Jaká je vaše zkušenost z Ústí nad Labem?
Město Ústí nad Labem vnímám jako velmi složité zejména z hlediska historie. Doba rozkvětu skončila vybombardováním a vysídlením německého obyvatelstva na konci války. Razantní odříznutí od historie a příchod nových obyvatel bez vazby na „Místo“ nemohl skončit ničím jiným, než plošnými demolicemi nejen v centru města. Tohle všechno je v Ústí dodnes patrné. Při zmínce o Ústí přinesl Zdeněk Jiran fotografii s přístavem na Labi. Ukázal mi ji a okomentoval slovy.: „Tohle je pro mě Ústí nad Labem. To je ten život, který tam dnes chybí.“

… a konkrétně s CPI City Center?
Ten dům je v Ústí naprosto správně. Reflektuje historii a snaží se vytvořit normální městské prostředí. Koncept je dobrý a za ním si stojíme. To, že je dům postaven poměrně lacině, je věc jiná. O důvodech jsme se před chvílí bavili. Navíc se i zde přidává malý zájem města a úřadů k hledání toho obecně prospěšného.

Poznámka autora na závěr.: Dnes žijeme ve společnosti, která bere soukromý majetek jako vrchol bytí. Extrém, který brání fungování měst. Nikdo se nestará o veřejné, tedy obecní. (OBEC, z řeckého slova POLIS - od něj lze odvodit POSPOLITOST nebo SPOLEČENSTVÍ. To může FUNGOVAT, tedy PROŽÍVAT vzájemnost na základě DOHODY.
Lidé bydlí na periferii nebo v satelitech a díky volnosti, kterou jim poskytuje automobil, je snadné jezdit za prací, zábavou nebo nákupy. Za vysokým plotem a hradbou z tůjí mají svá království. Města a hlavně centra samotná se stala mrtvými zónami, kde nikdo nezůstává. Přitom město by mělo být obývané. Jak píše Jan Jehlík: “Vše se mísí na malém prostoru, funkce jsou vzájemně propleteny a lidské měřítko je všudypřítomné. Město je Městnané těsTO. Město má být obývané. Pojem obývané (nezaměňovat s obytným) znamená, že žádný metr není obětován ochranným pásmům, monofunkčním silnicím a zbytkům.“
Stejně tak úřady, představitelé měst nebo politici se chovají, jako by jim patřil svět. Rozhodují si o svém majetku bez toho, aby hleděli na budoucnost obce. Rozhodují o kvalitě prostředí bez toho, aby kvalitu sami reprezentovali. Nastavili si systém tak složitý, aby do něj mohlo proniknout jen minimum lidí. Čím méně lidí, tím méně problémů.
A kdo se stará o společný/společenský zájem? Nikdo. Přitom by to měl dělat každý. Kdo se stará o „to“ nad normami a předpisy? O kulturu, umění nebo architekturu? V minulosti to byly hlavně občané a architekti nebo umělci je (re)prezentovali.
Když porovnáte ústecké novostavby nebo projekty z posledních let, všechny reflektují toto zkažené prostředí. Společným jmenovatelem je jak totální ignorace veřejnosti, tak ignorace veřejností. O kvalitě provedení ani nemluvě. Jako jednoduchý příklad bych uvedl farmářské trhy na Střekově. Proč proboha byly na rozbahněném trávníku, kde obyčejně stojí cirkus? Proč nebyly na náměstí, které je místem pro směnu, obchod neboli trh? To je pro mě nepochopitelná záležitost.
Někdo může brát Ústí nad Labem jako periferní záležitost. Ale pokud se tomu sami občané nepostaví, nic se nezmění. Musíme dát najevo svůj nesouhlas, definovat svoje nároky a společně žádat kvalitu.

Rozhovor o novostavbě CPI City Center Ústí nad Labem se spoluautorem stavby architektem Zdenkem Jiranem z kanceláře JKA (Jiran Kohout Architekti) vedl student Fakulty architektury ČVUT v Praze Jakub Žoha.

Článek byl publikován ve zkrácené podobě v Ústeckém deníku dne 4. 2. 2011