Takovou ústeckou Beverly Hills je Churchillova ulice. Stojí tu nejhonosnější vily v kraji, bydlel tu i vůbec nejbohatší podnikatel předválečného Československa. Osudy této zvláštní ulice zmapoval v nové publikaci ředitel Severočeské vědecké knihovny Aleš Brožek a odhalil, že život v luxusní čtvrti nemusí automaticky znamenat štěstí. Koncentrovalo se tu nejen obrovské bohatství, ale i nebývale mnoho lidských tragédií.

Byla to výkladní skříň záviděníhodného životního úspěchu, jakého dosáhne jen zlomek populace. Byla to ulice, kde ti nejbohatší vykupovali honosné vily sousedů jen proto, aby je mohli zbourat, a rozšířit si tak vlastní pohodlné bydlení. Místním navrhovali domy přední architekti. Hned čtyři ze staveb se dostaly do prestižního výběru knihy Slavné vily Ústeckého kraje.

„Bydleli tu podnikatelé, velkoobchodníci a bankéři. Mezi prostým obyvatelstvem se proto ulici za první republiky říkalo Milionová čtvrť,“ přiblížil autor místo svého badatelského zájmu. Jako ředitel knihovny, která sídlí v jedné z nejluxusnějších vil v Churchillově ulici, měl k tématu blízko. Začal právě s odhalováním tajemství „svého sídla“. Nechal si ho postavit v neorenesančním slohu roku 1930 syn předního českého uhlobarona Jakoba Weinmanna Hans.

Dům měl dramatický osud. Majitelé si jeho pohodlí užívali jen chvíli. Museli ho roku 1938 prodat hluboko pod cenou Živnobance, když kvůli svému židovskému původu prchali z Československa. Pak jej pro svá jednání zabral vládní prezident okupovaného ústeckého kraje Hans Krebs, který po válce skončil na šibenici jako nacistický zločinec. Dalšími nájemníky se staly různé komunistické organizace, naposledy krajská politická škola. Od roku 1990 budova slouží knihovně. Přes všechny peripetie si uchovala výzdobu interiérů, jsou plné ušlechtilých materiálů a uměleckých výtvorů. Čtenáři si mohou prohlédnout podlahové mozaiky, řezbářské výtvory, štukové stropy, a dokonce i mramorové koupelny.

Potomci chtěli dveře

„Nejvíc jsem se o té vile dozvěděl od syna a dcery původních majitelů, kteří nás několikrát navštívili. Poskytli nám fotografie původního vybavení a vyprávěli, jak se v domě žilo. Byli spokojeni, jak se dnes o vilu staráme a že je tu právě knihovna. Říkali, že tím jediným, co by si chtěli odvézt, jsou vchodové dveře. Pochopitelně jsme jim je dát nemohli,“ doplnil k osudu Aleš Brožek. Podobné vzpomínky už bohužel nemohou poskytnout potomci majitelů sousední vily, kterou pro svého ředitele zakoupila Ústecká montánní společnost, tedy těžaři. Pavel Robert se sem nastěhoval roku 1930, ale začátkem března 1939 byl z domu jako Žid vyhnán. „V Terezínské pamětní knize jsem našel záznam, že byl 15. května 1942 deportován do Terezína i s manželkou, dcerou a synem. Dva dny nato odjeli do Lublinu, kde zřejmě všichni zemřeli,“ uvádí v knize autor svá smutná zjištění. Dnes dům užívá firma Autocom.

Idylický život panoval v Milionové čtvrti jen do roku 1938. Mnozí z obyvatel totiž měli židovský původ. Obrovské majetky a z toho plynoucí prestižní společenské postavení tak pro ně po okupaci náhle ztratily na ceně. Před smrtí je mohl zachránit jen včasný útěk. Ten se podařil potomkům nejbohatšího prvorepublikového podnikatele, předního uhlobarona Evropy Ignaze Petschka, kteří v ulici vlastnili dvě palácové vily. Oba opuštěné domy záhy „arizovali“ nacisté a dnes v nich sídlí Školní inspekce a Základní umělecká škola Evy Randové.

Poválečná tragédie

Další vlna dramatických proměn obyvatel Milionové čtvrti se odehrála po válce, když došlo na odsun Němců. A ani tato doba se neobešla bez tragédií. Lékař Friedrich Tauber, který se do jedné z místních vil přiženil roku 1927, byl v roce 1945 ubit v ústeckém internačním táboře pro sudetské Němce. Když to zjistila jeho žena, otrávila sebe i svou dvouletou dceru plynem. Místo tragédie už nestojí, vila podlehla plošné demolici, která postihla část Churchillovy ulice v roce 1980.

Autor se nezastavil rokem 1945 a snažil se mapovat historii až do současnosti. Pro 21 domů, které od roku 1888 v ulici vyrostly, vypátral přes 400 jmen jejich obyvatel. „Čerpal jsem v archivu ze starých archů sčítání lidu a policejních přihlášek. Výtečným zdrojem byly i staré adresáře. Pro mladší dějiny jsem používal telefonní seznamy,“ popsal prameny bádání. Prostřednictvím novin vyzval další pamětníky, aby dorazili na křest knihy a podělili se o své vzpomínky. Tak se v publiku přihlásil Petr Hájek, jehož otec a dědeček dělali domovníka ve vile obchodníka s uhlím Adolfa Weigla.

„Bydlel jsem tam s rodiči do roku 1939, kdy jsme museli utéct do vnitrozemí. Majitel byl Žid, a když se mu nezdařil útěk do Švýcarska, oběsil se na půdě vily. Tatínek ho odřezával z trámu,“ vyprávěl další tragický příběh, a rozšířil tak o neznámá fakta data uvedená v knize. V domě dnes sídlí Úřad práce.

Ještě před křtem knihy to vypadalo, že alespoň jeden příběh bude mít vyloženě šťastný konec. Vila, v níž dnes sídlí Vojenská zdravotní pojišťovna, totiž mezi lety 1890-1893 patřila majiteli drogistického velkoobchodu Adolfu Mercklemu. Jeho stejnojmenný vnuk se zásluhou svých podnikatelských kvalit vyšvihl mezi nejbohatší muže planety. „Podle americké společnosti Forbes zaujímal v roce 2007 mezi světovými boháči 44. místo,“ uvádí Aleš Brožek. Loni byl Merckle na 94. místě. Bohužel na začátku letošního roku spáchal německý finančník sebevraždu kvůli ztrátám při světové finanční krize. Jako by na Churchillově ulici lpělo nějaké prokletí.

(Rozšířená verze článku publikovaného v severočeské příloze Mf DNES, 24. 1. 2009)

Knihu Aleše Brožka najdete zde (publikace v PDF)