Vypracoval tým studentů KHR FF UJEP Jana Horváthová, Vojtěch Janda, Martin Krsek, František Mlnařík, Jolana Tothová, Marta Pavlíková pod vedením Michaely Hrubé
Původní nemocniční komplex patřil ve třicátých a čtyřicátých letech k nejmodernějším v tehdejším Československu a přestože už přestal technicky vyhovovat požadované úrovni současné moderní medicíny, nemění to nic na jeho jedinečnosti jako funkčně dokonale provázanému urbanistickému celku. Areál měl dlouhodobý více než století trvající vývoj, který k této dokonalosti po celou dobu směřoval.
První a prakticky dodnes respektovanou podobu vtiskl areálu architekt Max von Loos, jehož projekt schválila městská rada v roce 1892. Stavělo na svažité zelené louce a stavba byla součástí precizně vyprojektované nové městské čtvrti Klíše, která svým urbanismem jako celek dodnes budí obdiv architektů. Nemocnice byla slavnostně otevřena 7. října 1894. Tvořilo ji pět přízemních pavilonů vystavěných ve svahu pod sebou, což jednak vyžadoval terén a zároveň to umožňovalo snadné komunikační propojení objektů.
K pavilonům patřila administrativní budova, která v pozměněné podobě stojí dodnes jako budova „H“ a je spolu s vrátnicí (budova „I“) nejstarší dochovanou součástí areálu. Kapacita 130 lůžek nedostačovala prudce se rozvíjejícímu průmyslovému městu a už v roce 1903 přibyl chirurgický pavilon, taktéž stojí dodnes jako budova „E“. Areál nemocnice se tak začal rozšiřovat na jihovýchod směrem ke Klíšské ulici. Přesto z dnešní rozlohy dosahoval jen o málo více než poloviny. Areál vymezovaly ulice Mendělejevova, České mládeže, Resslova, Pasteurova a Thomayerova.
V roce 1916 vyrostla severovýchodně s respektem k uliční čáře ulice České mládeže do té doby největší budova areálu a to tuberkulosní pavilon, dnes budova „F1“. Byla vybrána ze tří konkurenčních návrhů, a radní se rozhodli pro nejmodernější z projektů. Budova i na dnešní poměry vyniká prosvětlenými a provzdušněnými prostory.
Po letech poznamenaných následky 1. světové války se do ústecké nemocnice vrátila stavební činnost v roce 1923. V sousedství tuberkulosního pavilonu vyrostl skromnější infekční pavilon, dnes budova „F2“. Objekt opět respektuje uliční čáru ulice České mládeže a přiblížil se těsně k hranici areálu ulici Mendělejevova. Nemocnice tehdy dosáhla kapacity 350 lůžek.

Chlouba města

Zásadním zlomem ve vývoji areálu Masarykovy nemocnice byl rok 1926, kdy město rozhodlo o výstavbě nové moderní nemocnice na místě staré. Nejspodnější dva ze starých přízemních pavilonů z 19. století byly zbourány. Na jejich místě v severovýchodní části areálu podél Thomayerovy ulice vyrostla osmipodlažní dominantní budova, dnes pavilon „A“. Slavnostního otevření se Ústečané dočkali v březnu roku 1930. Architektonicky velmi zdařilý objekt nesoucí prvky funkcionalismu, tehdy ve světě nejmodernějšího architektonického stylu, se stal chloubou města a objevoval se i na pohlednicích.
Plán z roku 1930 počítal v druhé fázi s výstavbou dalšího pavilonu, který se stylově a prostorově přibližoval pavilonu „A“. Jeho zprovoznění se datuje rokem 1937. Dnes nese označení „B“. Stojí v horní severozápadní části areálu opět na místě jednoho ze starých pavilonů. Obě novostavby propojila skrz celý areál praktická krytá chodba. Její součástí se staly i zbylé dva staré pavilony, které se postupně ztratily v pozdějších přístavbách „C“ a „D“.
Podzemní chodbou byla s pavilonem „B“ a tím i pavilonem „A“ propojena i nová prádelna a kuchyň v nejhornějším koutu areálu na rohu ulic České mládeže a Resslova. Dnes obě budovy nesou společné označení „D“. Zmíněný plán už v roce 1930 počítal i s rozšířením nemocnice do spodní části areálu až směrem k hranici Klíšské a Londýnské ulice, čímž by došlo k částečnému pohlcení Thomayerovy ulice. K tomu ale došlo teprve v padesátých letech.

Poválečná expanze

Rokem 1947 se součástí nemocnice staly vyvlastněné činžovní domy v Mendělejovově ulici, které pocházejí většinou z počátku dvacátého století. Proměnily se v ženské svobodárny pro zdravotnice. Tím areál pohltil celou Mendělejevovu ulici. V padesátých letech se výstavba soustředila na další přičleněnou část areálu mezi Thomayerovou, Londýnskou ulicí a Pasteurovou ulicí. Jde o spodní jihovýchodní část, s jejímž připojením počítal už plán z roku 1930. Vznikly zde budovy X, M, U aj. tvořící hlavně technické zázemí nemocnice.
V šedesátých letech nemocnice opět expandovala a to západně do rohu ulic Klíšská a České mládeže. Tam vystavěla patologii (budova „K“), dílny a sklady (budova „N“). Uvnitř původního areálu došlo k přístavbě rentgenologie při západní straně pavilonu „A“. Ve spodní části při ulici Londýnská vyrostla čistička odpadních vod.
Areál se plochou ustálil do dnešní podoby, kdy jej vymezují ulice Londýnská, Klíšská, České mládeže, Resslova a Pasteurova. V roce 1983 uzavřela stavební činnost ve starém areálu Masarykovy nemocnice výstavba operačních sálů a skladu zdravotního materiálu „C1 a C2“ pod pavilonem „A“. V následujících letech probíhaly v areálu dál dílčí rekonstrukce, ale žádné další novostavby se už nerealizovaly.
V době, kdy se jedná o budoucnosti opuštěného nemocničního areálu, je důležité zdůraznit jeho výjimečné hodnoty - a to jak z hlediska architektury tak urbanismu, které spolu vytváří esteticky zajímavý a zároveň promyšleně provázaný celek. Navrhované využití coby univerzitního městečka „campusu“ by právě tyto hodnoty mohlo a mělo plně vytěžit. Navíc provozy nemocniční a školní jsou si nároky na prostor velmi blízké.
Popsaný urbanistický vývoj také ukazuje možnosti, jak případně oddělit z areálu některé jeho části a zabránit přitom zásadním ztrátám vyzdvihované provázanosti a uzavřenosti komplexu. To samozřejmě automaticky neznamená, že by měl být areál dělen. Rozhodující pro záchranu tohoto výjimečného komplexu je co nejrychlejší realizace nového využití. Každý měsíc, kdy je komplex opuštěný, se zvyšuje jeho zchátralost a tím i náklady na následnou rekonstrukci.