Vila nejbohatšího podnikatele první republiky ústeckého uhlobarona Ignaze Petschka dodnes dává na odiv nepředstavitelnou velikost jeho bohatství. A to i přestože v budově přes čtyřicet let úřadoval Okresní výbor KSČ a mnohé z „buržoasních cetek“ nenávratně zničil.

Dům v ulici Winstona Churchilla není zvenčí tak nápadnou stavbou, jak by odpovídalo postavení majitele. Dnešní strohost fasády je ale až výsledkem úprav z třicátých let 20. století. Do té doby průčelí domu zdobilo velké množství rozličných reliéfů, jimž vévodil velký štít nesený letícími anděly. Ovšem už sama rozlehlost vily a honosný litinový plot podává náhodnému kolemjdoucímu výmluvnou zprávu o osobnosti stavitele. Byl jím velkoobchodník s uhlím Ignaz Petschek (1857-1934). Člověk, který začal jako účetní v bance a na vrcholu kariéry kontroloval polovinu hnědouhlelného průmyslu v Evropě, se narodil u Kolína v rodině nijak zvlášť bohatého židovského obchodníka.

Do Ústí se dostal v sedmdesátých letech 19.století jako účetní bankovního velkoobchodu s uhlím, který spravoval šikovný místní obchodník Jákob Weinmann. Ten brzy založil vlastní podnik a vzal s sebou i mladého Petschka. Z učedníka mu však za necelé čtyři roky vyrostl konkurent.

Petschek si roku 1880 založil vlastní firmu "Petschek - Ústí". Už za deset let mu zisky z podnikání umožnily vystavět menší vilu ve zdobném stylu novorokoka. Vybral si parcelu v ulici, které se zásluhou vysoké koncentrace luxusních sídel ústeckých podnikatelů začalo mezi Ústečany přezdívat miliónová. Podnik se rychle rozrůstal a stal se zajímavým partnerem pro kapitálově silnou Anglobanku. S její podporou Petschek do konce 19.století už vlastnil polovinu hnědouhlených dolů na severu Čech.

Jen pravý mramor

Nárůst bohatství se projevil i na podobě rodinného sídla Petschků. V roce 1902 začala zásadní přestavba podle návrhu renomované vídeňské architektonické kanceláře Hanse Miksche. Kvůli přístavbě Petschek vykoupil a nechal zbourat sousední vilu.

Původní dům tvoří jen třetinu nového honosného sídla a sloužil více méně už jen pro služebnictvo. Třeba z někdejšího kulečníkového salónu s bohatě zdobeným dřevěným stropem se štuky se stala obyčejná spojovací chodba. Veškerý důraz a reprezentativní honosnost vložil stavitel do přístavby. Novému vestibulu dávají punc paláce mramorové sloupy, mramorové obklady, dlažba i schodiště z mramoru.

Mramor byl tehdy mezi bohatými oblíbeným interiérovým doplňkem, většinou šlo ale o kvalitní umělý mramor. Jen ten nejbohatší si mohl dovolit pravý kámen. Mozaiková skladba z pravých mramorových desek snad deseti různých barev pokrývá stěny do výše tří metrů. Všechen ten přepych nebyl samoúčelný, měl každé obchodní návštěvě hned po příchodu ukázat ekonomickou moc pana domácího.

Z vestibulu se vchází do úchvatné haly vysoké přes dvě podlaží. Jestliže se ve vestibulu návštěvník cítí jako v římském paláci, tady prostor působí dojmem renesančního zámku. Hala je otevřená do prvního patra ochozem s řadou sloupů, které jsou vyrobeny ze svazků bambusu. Strop napodobuje renesanční konzoly a štuky, mezi nimiž jsou nenápadně zakomponovány speciální žárovky. Dnes už bohužel nefunkční. Uprostřed osvětluje prostor velký světlík s vitráží. Impozantní dojem narušuje jen umakartově hladký obklad stěn přízemí z dob socialistických pánů vily.

Po obvodu auly jsou jednotlivé salóny – pracovna, kuřárna, knihovna, jídelna, obývací pokoj. V interiéru zůstalo mnoho z původní krásy, dřevěné obklady stěn, štukové stropy, původní svítidla a tam, kde byl nábytek pevně zabudovaný, přežily i bohatě vyřezávané skříně. „Unikátním prvkem je sádrový vlis po obvodu knihovny s námětem plavby po Labi. Zobrazuje pohled na Drážďany, Litoměřice, Hřensko, Hohenstein a ústecký přístav v Krásném Březně,“ vyzdvihl část výzdoby historik Petr Hrubý z Národního památkového ústavu v Ústí. V obýváku pak zaujme pódium z tmavě mořeného dřeva s vyřezávanými sloupky ovinutými vinou révou a krb obložený dřevem a zeleným mramorem, nad nímž visí obrovské zrcadlo.

Další krb z červeného mramoru a měděným reliéfem na dýmníků stojí v hale. Velké prosklené dveře vedou do jídelny, kde se v současnosti odehrávají svatební obřady Ústečanů. Svou decentní výzdobou je tato místnost hodna i takového účelu. Do šedesátých let byla jídelna přímo spojená s kruhovou zimní zahradou s prosklenou kopulí a uvnitř s bazénkem a vodotryskem. Bohužel ji tehdejší správci nechali zbourat. Tehdy jídelna sloužila jako základna Lidové milice, která si zřejmě kvůli maskování prosklené dveře přetřela khaki barvou. Okresní výbor KSČ byl přísně hlídaným místem.

Po honosném mramorovém schodišti stoupali obyvatelé vily každý večer do prvního patra, kde byly ložnice pro rodiče, děti i hosty. Každá měla vlastní koupelnu a záchod. Dnes v nich sídlí učebny umělecké školy. I tady jsou stěny obložené mramorem a bohatě vyřezávané dřevěné prvky.

Technické vymoženosti

Výzdoba vily si pohrává s motivy z renesance, baroka, rokoka i secese. Ale Ignaz Petschek rozhodně nebyl zatvrzelý staromilec, byl to progresivní podnikatel. To prozrazují technické vymoženosti, jimiž nechal vybavit svůj dům už na začátku 20.století. Všechny dveře v reprezentativních prostorách jsou zasunovací, i při výšce dveří tři metrů umožňuje jejich lankový mechanismus snadné zavírání a otvírání.

V honosných krbech se pak netopilo obyčejným dřevem, ale plynem. V krbu sice leží hromádka polen, ale ty jsou z litiny. Mají řadu dírek kudy procházel plyn jako tryskami. Ve sklepě pak bylo zařízení, kde se plyn vyráběl zřejmě z karbidu. Elektřina byla samozřejmostí, což prozrazují překrásná secesní světla a mosazné zásuvky v podlaze haly na mobilní lampy.

„U vchodu jídelny bylo u podlahy mosazné tlačítko. Dlouho jsem přemýšlel k čemu mohlo být, pak jsem zjistil, že dveře měly elektrický zámek. Když sluha nesl jídlo, jen do tlačítka kopnul a dveře se mu otevřely,“ popsal další „vychytávku“ správce objektu. Ve staré části vily je elektrický výtah na jídlo, který se dochoval i když nefunkční. Jezdíval od půdy až po sklep.

Vytápění rozlehlých prostor zajišťovala velká kotelna ve sklepě. Topilo se, jak jinak, než uhlím. Ve sklepě se dochovaly kolejnice a točna pro uhelné vozíky, z nichž se uhlí vyklápělo přímo do kotle. „Popel se nemusel nikam vyvážet. Byla tu jímka a popel se tak splachoval rovnou do kanalizace,“ dokreslil správce vypracovaný systém.

Litinové radiátory v jednotlivých místnostech vkusně zakrývají kovové mříže nebo mosazné tepané pletivo. V budově dodnes funguje několik stoletých radiátorů s mosaznými kohouty s nápisem „Bronner and Comp. Aussig“.

Sklep vedle kotelny ukrývá i Petschkovu tělocvičnu, kde v zimě trénoval tenis. Štuková výzdoba v podobě kopretin nejspíš měla při sportu budit pocit jarní svěžesti. Dále tu byly lednice, místnosti vykachlíčkované i na stropě s mohutnými dveřmi, další skladovací prostory a byt kotelníka. Část dnes využívá městský archiv a v lednicích se skladuje nářadí.

Kuchyň v podkroví

Na půdu nevede honosné schodiště, jen úzké pro služebnictvo. Zobytněné podkroví plnilo funkci technického zázemí. Překvapivě až pod střechou najdeme zbytky kuchyně. Ve velké místnosti celé pokryté bílým obkladem ještě zůstaly vestavěné sporáky. Dnes potemnělou kuchyň době slávy rodu Petschků osvětlovaly tři střešní světlíky, které byly při pozdějších opravách překryty. V podkroví je ostatně dobře vidět, kolik místností je dnes oslepených kvůli necitlivým rekonstrukcím.

Světlíky jsou dokladem, že i při tom všem přepychu nebyla Petschkovi cizí šetrnost. Využitím denního světla k osvícení vesměs tmavých interiérů, uspořil elektrickou energii. Na půdě najedeme také úložnu zimního oblečení s původními policemi a věšáky, roli skříně tady plní celá místnost, která zřejmě bývala přes léto plná drahocenných kožešin. Malé účelně zařízené půdní pokojíky z části také obývalo služebnictvo. Romantický byteček se pak nachází ve věži. Zahrnuje nevelký ale útulný pokoj se štukově zdobeným stropem a koupelnu.

K vile náležela obrovská zahrada do prudkého svahu, kde se dnes rozkládá letní kino. Od zahrady dům odřízla nevkusná panelová zástavba garáží, kde Lidové milice parkovaly svá bojová vozidla.

Ignaz Petschek zemřel ve své vila roku 1934, už čtyři roky na to, musela palác se vším bohatství opustit celá jeho rodina. Jako židé utíkali před okupací pohraničí nacistickým Německem. Přepychové zařízení zabavila III. říše a skvosty z Petschkovo uměleckých a starožitných sbírek rozprodala na aukci nacistickým prominentům. Ve vile si zřídilo sídlo Policejní prezidium sudetské župy.

Nacisty plynule vystřídali v roce 1945 komunisté a co z vybavení paláce přežilo válku, dál trpělo. Po sametové revoluci se objekt stal majetkem města. Veřejnost si může historické prostory prohlédnout při svatebních obřadech a nebo při exkursích v rámci Dnů evropského kulturního dědictví.

Kde stavbu najdete

Winstona Churchilla 4, Ústí n. L. - centrum

Karta stavby

Vila Ignaze Petschka