Pochází z roku 1873 a je posledním exemplářem svého druhu v celé zemi. Přitom ještě před deseti lety o její existenci nikdo nevěděl. To je příběh parní vodárny na nádraží v Ústí nad Labem – Střekov, kterou čerstvě zařadilo ministerstvo kultury na seznam státem chráněných technických památek. Ze zapomnění přitom vyšlo najevo, že jde zároveň o cenou architektonickou památku od proslulého architekta.

Objevený unikát

Oprýskaná stavba s vysokým komínem. V té by asi nezasvěcený kolemjdoucí poklad nehledal. Přesto se tam skrývá. A jak vypadá? Jako kulisa filmu Ocelové město - potrubí vinoucí se okolo mohutného nýtovaného kotle a parního stroje s obřím setrvačným kolem. V patře nad tím trůní dvě ocelové nádrže s objemem 100 kubíků. Kdysi tohle zařízení zajišťovalo dodávku vody pro parní lokomotivy. Od zrušení parního provozu na konci sedmdesátých let zůstala vodárna opuštěná a chátrala. „Drážní parní vodárna na Střekově je mimořádně cennou technickou památkou celostátního významu,“ zdůvodňuje své rozhodnutí ministerstvo kultury. Mimo jiné se opírá o dobrozdání předních odborníků na historii železnic. „Pokud je Národnímu technickému muzeu známo, je vodárna z tohoto období jako technický celek v takto úplném stavu již dochována pouze v tomto předmětném místě,“ podtrhuje unikátnost památky historik Milan Sýkora.

Pod svícnem tma

Jediný další exemplář představuje parní vodárna ve Slatiňanech u Pardubic, která je však menší a zatím nekompletní. O to víc zaráží, že taková památka donedávna zcela unikala pozornosti odborné veřejnosti. „Zabýváme se železniční historií na Ústecku už přes dvacet let, ale ani nás nenapadlo, že by se tu mohl skrývat takový skvost. Předpokládali jsme, že je střekovská vodárna už vybrakovaná jako všechny ostatní. Upozornil nás na to v roce 2005 jeden fanda, který náhodně cestoval přes střekovské nádraží, a když si krátil čekání na vlak, tak nahlédl do ruiny staré vodárny a zjistil, že se tu pod harampádím skrývá takřka kompletní parní stroj,“ popsal objev Martin Kašpar předseda Zubrnické muzeální železnice, která provozuje historické vlaky na lokálce z Velkého Března do Zubrnic. Stroj se dochoval zázrakem, neboť budova byla dlouhodobě volně přístupná a každý si z ní mohl odnést, co chtěl. Při dnešních cenách šrotu by jistě už dávno zmizel parní stroj nenávratně do posledního šroubku. Zubrnická muzeální železnice okamžitě objekt zajistila a pronajala si ho od Českých drah, ale na jeho provozování neměla vzhledek sílu, kterou musela soustředit na zprovoznění své lokálky.

Záchrana na poslední chvíli

Před čtyřmi roky získala Zubrnická muzeální železnice do svých řad nadšence, který se památky ujal a začal ji renovovat. „Maznice, cedulky, měřáky – zkrátka všechno, co bylo z mosazi, bylo ukradené, ale hlavní součásti parního stroje zůstaly pohromadě, jen válec měl prasklinu, jak v něm přes zimu zmrzla voda. To jsme opravili, chybějící části se nám podařilo poshánět. Celý objekt jsme vyčistili, tak abychom ho mohli ukazovat návštěvníkům,“ popsal záchranu památky Zdenek Dundr, který se živí jako topenář a o víkendech se baví coby topič lokomotiv v železničním muzeu v Lužné u Rakovníka. Po několikaměsíčním úsilí se mu podařilo dokonce parní stroj uvést do provozu. „Nebyl by problém zatopit v kotli, ale kotel je starý přes osmdesát let a nemá tlakové zkoušky, takže parní stroj neroztáčíme párou ale stlačeným vzduchem,“ poznamenal. Návštěvníky vítá v letní sezóně prakticky každou sobotu.

Autor nejkrásnějšího nádraží střední Evropy

Krom toho, že památka přestavuje unikát po technické stránce, může se pyšnit i vysokou architektonickou hodnotou. Jejím autorem bal totiž slavný reprezentant vídeňské architektonické školy ze severu Čech architekt Karl Schlimp. Proslul především návrhem dnes již zbořeného pražského nádraží Praha Těšnov, které bylo označováno za nejkrásnější nádraží střední Evropy. „Rakouská severozápadní dráha, pro kterou Schlimp navrhoval své stavby, vysoce převyšovala jiné obdobné železniční podniky své doby úrovní péče, jakou věnovala urbanistickému a architektonickému řešení svých pozemních staveb. Do historie architektury a stavitelství na území dnešní ČR se zapsala řadou realizací mimořádného významu. Jde například o Znojemský viadukt, železničářskou kolonii v Nymburce, bývalé nádraží Praha Těšnov, patrový most v Ústí či Děčín Východ. Autoři projektů patřili mezi významné autory své doby, vedle Schlimpa to byli třeba Sitte, Frey či Bäume,“ zhodnotil dobový kontext historiky Sýkora. Střekovská stavba vznikla podle Schlimpova normalizovaného projektu pro vodárny první třídy. Podél železnic budovaných Rakouskou severozápadní dráhou tedy stojí více podobných realizací, žádná z nich však nemá takovou míru dochovalosti, což činí z parní vodárny na Střekově cenný unikát.

(Rozšířená verze článku, který vyšel 18. června 2012 v severočeské regionální příloze MF DNES)