Význačný kunzhistorik Petr Spielmann, syn ústeckého architekta Paula Spielmanna, poskytl ke zveřejnění text svého projevu formulovaný u příležitosti výstavy "Neznámý rodák" v Muzeu města Ústí nad Labem. Seznámí čtenáře se vzpomínkami na předválečné Ústí a zdejší otcovy aktivity. Nevyhýbá se ani dramatickému osudu po okupaci, který rodinu postihl v rámci uplatňování protižidovských zákonů.

Beseda na výstavách Petr Spielmann (Fotografie, Činnost) v Muzeu Ústí nad Labem

v úterý 12. února 2013 v 17,00

Můj projev:

Vážené dámy, vážení pánové, milí přátelé,

Muzeum mého rodného města Ústí nad Labem převzalo dvě výstavy, které v loňském roce uspořádali k mým osmdesátinám brněnské pracoviště Národního památkového ústavu: „Z Brna až na konec světa“ Fotografie PS a Centrum současného umění DOX v Praze: „Petr Spielmann Brno-Praha-Bochum-Brno“ (vlastně tu chybí na prvním místě Ústí nad Labem, ale k tomu později). Na iniciativu mého starého kamaráda Jana Škváry se toho ujal Martin Krsek, který se už dávno před tím začal zkoumat činnost mého otce architekta Pavla Spielmanna v Ústí v letech 1932-1938.

Jsem velice vděčen za tuto příležitost tady představit mou celoživotní činnost, jejímž obsahem byla moderní česká moderní kultura, její souvislosti s tendencemi světového umění a kultury a její reintegrace do vývoje evropské kultury. Tuto činnost jsem provozoval během studia a po něm v Brně, pak po několika létech práce na státních hradech a zámcích v Národní galerii v Praze a nakonec 30 let působení v muzeu výtvarného umění v západoněmeckém Bochumu, které jsem 25 let řídil (1972-1997).

Tento ústav byl už za mého předchůdce Petera Leo jedinou institucí v Evropě i na světě, která se soustavně zabývala uměním a kulturou střední a východní Evropy (tehdy se to nazývalo „uměním za železnou oponou“).Potom jsem se částečně usadil v Brně, rodišti mých rodičů, kde je i jejich hrob (a bude i tím mým). Tam jsem byl ještě několik let činný jako docent dějin umění na Fakultě výtvarných umění VUT a tři roky dokonce zastával funkci děkana fakulty.

Narodil jsem se v Ústí nad Labem 11.října roku 1932 v sanatoriu na Kliši po 18. hodině. Okolnosti mého narození byly pro mou matku tragické: šéflékař, který před porodem musel odjet, přikázal svým asistentům, aby té paní, která bude v příštích hodinách rodit, při porodu pevně zafašovali obě nohy. Ti na to zapomněli, matka dostala do obou noh trombosu, jejímž následkem bylo, že až do své smrti v roce 1991 trpěla tzv. bércovými vředy (latinsky „ulcus cruris“), tzn.že mívala, „otevřené nohy“ provázené velkými bolestmi. První rok mého života byla upoutána na lůžko a o mě se starala opatrovnice. Absurditu této situace jsem tehdy ovšem nevnímal. ¨

Rodiče se do Ústí přistěhovali v roce 1931. Táta absolvoval 1927 po maturitě na brněnském německém klasickém gymnasiu (které navštěvoval i Tomáš Masaryk) německou techniku a začal pracovat v kanceláři významného funkcionalistického architekta Eislera a vypomáhal i u architekta Wiesnera. Jako Eislerův spolupracovník se účastnil Výstavy soudobé kultury v roce 1928 v Brně k desátému výročí republiky. V roce 1929 ale musel kvůli hospodářské krizi ateliér Eislerův jako nejmladší opustit. Architekt Eisler otci, který byl jeho oblíbeným zaměstnancem, pomohl najít další možnost obživy a domluvil mu možnost zaměstnání u židovské firmy Losow und Kühne v Drážďanech. Tam táta pracoval do roku 1931, kdy Výmarská republika v důsledku hospodářské krize vypověděla všechny cizí státní příslušníky. Tehdy se můj otec se svou ženou přestěhoval do Ústí.

Nevím, proč volil právě toto město, možná proto, že i v severních Čechách byla činná firma Losow und Kühne, nebo ho sem přilákal spolužák z brněnského gymnasia Fritz Holetz, který tu byl profesorem češtiny na německém gymnasiu. S ním a jeho rodinou jsme bydleli ve stejném domě na sídlišti poblíž náměstí Hvězda. Táta tu byl zprvu bez zaměstnání, živil se fotografováním, na počátku roku 1932 si odvážil otevřít vlastní projekční kancelář, do níž si pozval jako asistenta o 13 let mladšího bratra Roberta, školením stavitele. Matka podporovala rodinu šitím dámského prádla, při čemž jí pomáhala otcova sestřenice. Já, když jsem začal „rozum bráti“, tak jsem vnímal velice harmonické rodinné prostředí. Společně jsme chodívali na výlety, přírodní prostředí Česko-saského Švýcarska mě fascinovalo. Táta tam např. objevoval brusiče skla a skláře v malých hutích, někdy mě bral sebou. Dodnes mám několik překrásných skel z té doby.
Táta hodně fotografoval, ve fotografii experimentoval, psal teoretické úvahy. Ty i o architektuře. Občas držel přednášky v městské knihovně. Doma se komunikovalo v obou jazycích, v češtině (mé mateřštině) i v němčině (mé otcovštině). Od tří let jsem chodil do české mateřské školky. Táta se mně velice věnoval:četl mi, ukazoval obrázky – výborně se vyznal v dějinách umění. Pamatuji se, jak mi četl Goethova Učně čaroděje a pak mi na gramofonu hrál symfonickou báseň Paula Dukase.

Táta se mnou chodil do kina – na náměstí Hvězda – na dětská představení. Pamatuji se moc dobře na grotesky s Chaplinem a s Laurerem a Hardym. V 38 roce jsem tam viděl dokumentární film o papeži Piovi XI., který na mě mocně zapůsobil, o tom se ještě zmíním.

Oba rodiče vyrůstali v Brně v sociálně-demokratickém prostředí a tak i tady v Ústí byl tak orientován okruh jejich přátel. Výrazný byl v tom Fritz Holetz, jeho žena pocházela ze severních Čech ze židovské rodiny. Jiný byl inženýr Schichtových závodů ing. Rudolf Wollmarker, jehož švagr byl jako komunista už tehdy nacisty zavražděn. Jistě tedy rodiče pociťovali napětí doby i nebezpečí z nacistického Německa v sousedství. Otec se jistě netajil svou orientací. V jeho archivu jsem našel dokumenty o návštěvě a čtení dánského levicového spisovatele Martina Andersena Nexö, zejména tátovy portrétní fotografie spisovatelovy a zmínky o zájezdu divadla „Pfeffermühle“ Eriky Mann a Therese Giehse. Táta obdivoval Thomase Manna a měl kontakt s Franzem Werflem. Obdivováni byli bratři Čapkové, jejich všechny knihy byly součástí knihovny. (Moje babička z matčiny strany byla léta domovnicí a pradlenou v onom velkém brněnském domě pod Petrovem, kde se narodili bratři Haasové. Moje matka měla od dětství kontakt zejména s Hugem, který jí zprostředkovával dílo Karla Čapka.) Rodiče byli oddáni Masarykovi, jeho knihy v češtině i němčině byly v naší knihovně, v roce 1937 prožívali neobyčejně intensivně smutek nad jeho skonem.

To všechno jsem spoluprožíval z mé dětské perspektivy, ale bylo to součástí harmonické životní situace, kterou zatím žádná krize ani události nenarušovaly. Rád jsem se maskoval a byl komediantem, rodiče mi v tom nebránili, naopak to podporovali, sami k tomu měli vztah. Táta mě fotografoval a hrál si se mnou. Pro to všechno v mé mysli, zejména pro události, které následovaly, byly moje ústecké roky šťastné, byly rájem. Z tohoto ráje jsem byl vyhnán. Možná, že právě to vyhnání způsobilo, že jsem si těch prvních šest let svého života tak idealizoval a zřejmě všechny konfliktní situace, které jsem taky musel vnímat, ve svých vzpomínkách potlačil. (Když jsem o tom „vyhnání z ráje“ vyprávěl kolegovi Krskovi, pociťoval právě onen protiklad mých pocitů ke skutečné realitě, kterou on jako historik zná; ve svém textu k této výstavě na internetu se o tom zmiňuje.) Myslím, že je to velké štěstí, že subjektivní výběr a vlastně jakási autocenzura mi tuto „zlatou dobu“ mého života zachovali.

Katastrofa pak začala už v září 1938. Podle zákona jsem 1. září musel nastoupit do školy. Česká v té době už žádná nefungovala, musel jsem tedy nastoupit do německé. Po létech v české mateřské školce to byl první šok. Byl jsem u toho, když naši poslouchali v rozhlase reportáž o jednání v Mnichově vyvrcholené podepsáním dohody a následujícím nenávistným projevem Adolfa Hitlera. Moje matka dostala hysterický záchvat, poprvé jsem citelně prožíval strach o její život. Ve vzpomínkách jsem ztratil pojem času. Ještě tuto noc jsme se dali na útěk.

Jeli jsme vlakem do Prahy. Vlak byl přeplněn. Já si jen pamatují, že jsem nespal. Lidé ve vlaku se mě vyprávěním i otázkami pokoušeli odvést od tragiky skutečnosti. Vyprávěli o budoucnosti a tak se i ptali, čím že chci být. Odpověděl jsem bez váhání, že papežem, To jsem si vzpomněl na dokumentární film o papeži Piovi XI. V Praze jsme šli k Holetzům, kteří ten útěk realizovali už o něco dříve. Táta se vrátil ihned opět do Ústí, aby zařídil převoz našich věcí, zařízení a svršků do Brna – to byl cíl našeho útěku.

V Brně žili rodiče obou mých rodičů. Já jsem by nastěhován ke Spielmannům, rodiče dostali k disposici podkrovní pokoj u Formánků. Do školy jsem začal chodit do obecné na Zvonařce. Můj první učitel tam mě neměl rád, byl jsem stále nějak trestán, musel stát v koutě a podobně a vlastně nevěděl proč. Později jsem si to vysvětloval tím, že věděl, že jsem chodil 14 dní do německé školy. Naštěstí tento pan učitel Šubrt odešel v pololetí do pense. Jeho nástupci mě měli velice rádi.

Táta byl bez zaměstnání a tím i bez jakýchkoliv příjmů. Na žádost ústeckého drogisty Franze Hellera, jemuž navrhoval vilu, dělal ještě další doplňkové projekty pro tuto stavbu.Ten písemně několikrát velice chválil tátovy projekty, ideje i kvalitu provedení. Když jej otec nakonec téměř poníženě požádal o honorář tisíc Marek, což zdaleka neodpovídalo hodnotě vykonané práce, protože je bez prostředků a musí živit ženu a syna. Na svůj dopis nedostal nikdy odpověď, jen jeden společný známý otci napsal, že Heller se vyjádři, že otec sice vytvořil vynikající projekt, ale protože je příslušníkem národa, který on nemůže akceptovat, nehodlá ani zaplatit ani pokračovat v jakékoliv komunikaci (tato korespondence je v archivu tohoto muzea).
Skutečná katastrofa nastala 15.března 1939, nacistickou okupací našich zemí (absurdní bylo, že táta se právě ten den dožil 39 let). Od toho dne musel on a dědeček a babička Spielmannovi nosit židovskou hvězdu. Já jsem to zprvu vůbec nemohl pochopit, vždyť jsme byli všichni katolíci (děda, c.a k.státní úředník konvertoval s celou rodinou 1903). Velice brzy na to táta s námi nesměl bydlet.
Pohromy se počaly na nás valit: koncem roku babička těžce onemocněla a v nemocnici u sv. Anny ji v pokoji se 13 pacientkami položili do kouta a obstavili plentami, aby „se na tu židovku nemuseli koukat“. K mému žalu brzy na to zemřela, až později jsem pochopil, že jí tak bylo ušetřeno velké utrpení. Dědu vystěhovali z bytu, bydlel v zimnízahradě staré vily – bez topení. Nakonec byl deportován do Terezína, kde 77 letý zahynul.

Táta byl rovněž deportován. Já, míšenec 1.stupně, jsem po čtvrté obecné už nesměl chodit do školy. Ale učitelé měšťanky na Zvonaře zatajili můj původ a přijali mě: byli neobyčejně stateční a riskovali život. My jsme se s matkou museli odstěhovat do malého bytu, kde byl veden i otec a tím „jaksi“ chráněn. Máma pracovala v železničním konzumu, kde byla odbojová buňka. Máma se staralo o pomoc rodinám vězněných a popravených. Nakonec jsem 1944 dostal i já příkaz do transportu do Terezína. Před ním mě – nezletilého – zachránila matka tím, že si nechala dát obě nohy do sádry a lékařské potvrzení, že nemůže nastoupit se mnou cestu do Prahy na Hagibor, odkud byly transporty organizovány. Odvezla mě k příbuzným na Vysočinu a tam jsem přežil konce války.

Otec, který přežil, byl po osvobození pověřen fondem národní obnovy organizací vracení židovského majetku, který byl uskladněn v Pinkasově synagoze a odkud jím byly vybavovány byty gestapáků a SS-áků, navrátilcům z koncentráků a nakonec zbylý ho rozdělovat

do muzeí republiky. První tři roky jsme žili v podkroví Pinkasovy synagogy a já jsem začal navštěvovat Akademické gymnázium.

Osvobození bylo pro mě velkou událostí, především mě zbavilo strachu. Ale přesto zůstala rezidua pochybností nad podivnostmi, nespravedlnostmi a nebezpečími, která jsme vnímali spíše intuitivně a snažili se je jako možná přehnané obavy potlačit. Zajímala mně především oblast kultury. Pobouřilo mně např. zatčení a obžaloba Václava Talicha, ale i to, že z koncertních programů zmizely skladby Mozarta a Beethovena – dokonce i obdivovaný Rafael Kubelík tehdy nechtěl hrát ani Mozarta a dosti nejapně odpověděl na invektivu jednoho kritika, který argumentoval, že přece „ Dvořák říkal: Mozart je naše sluníčko“, že v minulých letech bylo té „německé hudby příliš“(!).

Byl to odvážný čin dr.Václava Smetáčka, který jako první po válce zařadil do koncertů svého FOKu Beethovenovy symfonie. Naštěstí byla atmosféra na Akademickém gymnáziu díky jeho řediteli Jaroslavu Vocílkovi a většině profesorů tolerantní, velkorysá, musická a tvůrčí. Když osvobozený a rehabilitovaný Talich založil Český komorní orchestr, náš profesor hudby Urbanec nás soustavně vodil na jeho generálky.

Podporován rodiči jsem věnoval dosti času četbě děl T.G.Masaryka. Když se o tom dozvěděl ředitel Vocílka, vyzval mě, abych na celoškolní vzpomínkové slavnosti 14.září 1947 pronesl hlavní projev „Masaryk dnes“ – byl jsem kvartán a bylo mi patnáct. Po únoru 1948 byl Vocílka (spolužák Edvarda Beneše) suspendován. V roce 1947 jsem dostal k svátku „Český román“ Olgy Scheinpflugové. Jako fanda Karla Čapka jsem se s knížkou vydal do Čapkovy vily na Vinohradech, abych požádal Olgu Scheinpflugovou o signování její knížky. Tu převzala hospodyně s tím, abych si pro ni za dva dny přišel. A to mě Olga Scheinpflugová pozvala dál a vyprávěla mi o Čapkovi. Nakonec mi dala obálku s dopisem pro svého bratra Karla, tehdy předsedu Syndikátu čs.spisovatelů. Byla tam prosba, abych byl –bezplatně- zařazen do zájezdu spisovatelů do Malých Svatoňovic na odhalení pamětní desky s bustou od Karla Dvořáka na rodném domě Čapkově. Tak jsem jel, patnáctiletý kluk v kraťasech, s českými spisovateli zvláštním motoráčkem do Svatoňovic. Oslav se účastnil prezident Beneš se svou ženou, mluvil prof. Albert Pražák, Scheinpflugová mi darovala knížku svých veršů na Čapkovu smrt.

Rodiče mě přihlásili do chlapeckého oddělení pražské Y.M.C.A., brzy jsem se stal vedoucím skupiny a nakonec členem vedení. Tam jsem se setkával s myšlenkami Masarykovými, a idejemi i praktickým ekumenismem daleko před tím, než se to stalo světovým hnutím. Můj starší kolega z vedení Pravoslav Kneidl (pozdější ředitel Památníku písemnictví na Strahově) mě brával sebou na filosofickou fakultu na přednášky o Masarykově filosofii. A opět 14.září, 1949 jsem uspořádal u nás doma (rodiče byli na dovolené) spolu s naším milovaným a obdivovaným latinářem Ladislavem Nečáskem a řadou spolužáků besedu o Masarykovi s četbou z jeho spisů. Jeden z účastníků to předem udal, měli jsme být na místě zatčeni. Tomu se naštěstí našim báječným kantorům podařilo zabránit. Profesor Nečásek byl přeložen na jiný pražský ústav (do Dušní) a já, coby hlavní viník jsem byl navržen k vyloučení. Po delších peripetiích a řadě jednání jsem nakonec směl zůstat se závazkem kulturní činnosti v rámci Svazu mládeže. Založil a vedl jsem recitační a taneční soubor a byl činný v dramatickém kroužku, který vedla naše ruštinářka prof.Olga Srbová-Spalová, žena herce Jaromíra Spala z Národního divadla. Činnost tam nám vynesla nezapomenutelné setkání s Karlem Högrem.

Můj průšvih a obava, že díky jemu nebudu mít v Praze šanci být přijat na vysokou školu, způsobily, že jsem se přihlásil na filosofickou fakultu brněnské univerzity na obory dějiny umění a národopis (potom, co jsem se vzdal úmyslu studovat hudbu a být dirigentem). Byl jsem přijat. Přes různé potíže to byla díky mým učitelům prof.Albertu Kutalovi,, doc.Antonínu Friedlovi, prof..Antonínu Václavíkovi a mnoha spolužákům, umělcům a jiným doba šťastná, plná tvůrčích pokusů. Členství ve skupině Brno 57 mě formovalo pro celý život. Nechci tu dnes před Vám předestřít můj celý život, ale zmínit aspekty, které jsou předpokladem toho, o čem informují tyto dvě výstavy.

Po skončení studia jsem nastoupil do Muzea města Brna. Měl jsem na starosti její obrazárnu. Už tady jsem se pokoušel svou odbornou činností překračovat hranice, oborové, časové i geografické. Témata výstav to dokumentují: díla Paula Gauguina (představené vynikajícími francouzskými reprodukcemi a originálními dřevořezy, jejichž štočky svého času našel M.R.Štefánik za plotem domu, v němž Gauguin zemřel a které tiskl T.F.Šimon, expozici Šímových obrazů jako součást výstavy Cecilie Hálové-Jahodové o životě a díle Jiřího Mahena (Šímovo dílo se tehdy u nás nesmělo vystavovat), obrazy básníka Vítězslava Nezvala, Leoš Janáček a Brno. Zejména souvislosti mezi výtvarným uměním a hudbou mě zajímaly.

Už během studia jsem vypracoval pro seminář doc. Ant. Friedla společně s mým přítelem hudebním vědcem Oldřichem Puklem práci Kubismus a hudba v souvislosti s tématem „Picasso a jeho doba“ (ostatně i kubismus patřil v této době mezi zakázaná témata). Po několikaleté činnosti v komisi pro vytřiďování mobiliáře státních hradů a zámků jsem začal pracovat v grafické sbírce Národní galerie. Společně s kolegyní Gabrielou Kesnerovou jsme uspořádali velkou výstavu Francouzské kresby 19.a 20.století z československých sbírek.

V roce 1967 jsem byl na mou žádost převeden do sbírky moderního umění. Směl jsem se účastnit příprav výstavy českého kubismu a sbírky Vincence Kramáře v Paříži a byl jsem kurátorem její reprisy v Bruselu. Ke stému výročí narození F.X.Šaldy 1967 mě liberecký Národní výbor pověřil přípravou výstavy F.X.Šalda a výtvarné umění která byla uspořádána v Liberci a později v Praze. 1966 jsem realizoval výstavu české a slovenské krajinomalby v Jerevanu v Arménii a později v Moskvě.

V této době jsem díky mému přátelství k Janu Škvárovi našel zase cestu do Ústí. Měl jsem z tohoto setkání obavy, abych nebyl zklamán ve svých představách o ráji, z něhož jsem byl svého času vyhnán. Ale nakonec jsem byl rád, že jsem zábrany překonal. Měl jsem v Ústí přednášky a v roce 1969 jsem tu uspořádal výstavu „Kubismus Josefa Čapka“, která měla pro mě osobně velký význam. Umožněna byla přátelskými vztahy k rodině Josefa Čapka, které trvají dodnes. Čapkovy kubistické obrazy byly v Ústí ukázány poprvé od roku 1948.

Pro moje postoje nejen v oblasti odborné, ale i politicko-společenské, jsem byl v lednu 1968 zvolen předsedou Závodní rady ROH Národní galerie. V této funkci jsem vehementně podporoval spolu se Závodními radami ostatních celostátních kulturních institucí a pražských vysokých škol společenské změny souhrnně nazývané Pražským jarem nebo obrodným procesem. Zvýšenou aktivitou se vyznačovala naše činnost zvláště po 21. srpnu. Pěstovali jsme čilé kontakty k dělnickým radám velkých pražských závodů a ke studentům Karlovy univerzity. Podporovali jsme studentskou stávku, pomáhali jsme i s organizací pohřbu Jana Palacha. Politický tlak se pak zvyšoval, že jsem, svou budoucnost viděl dosti černě.

V létě 1968 jsem dostal pozvání německé nadace Inter Nationes na návštěvu výstavy Documenta v Kastelu. Cesta spojená s touto návštěvou přinesla zásadní změnu v mém životě. Od poloviny roku 1969 jsem žil a pracoval 30 let v západoněmeckém městě Bochum v muzeu, které se specializovalo na kontakty s kulturou střední a východní Evropy, které jsem od roku 1972 25 let vedl. Tato činnost je hlavní náplní výstavy, kterou tu vidíte a jež byla původně instalována v pražském DOXu.