Kauza nevkusné hotelové dostavby na ústecké dominantě Větruši vyprovokovala i uznávaného architekta Michala Gabriela, aby se pokusil pojmenovat příčiny neblahého osudu porevoluční architektury na Ústecku. Tento autor řady ceněných staveb například ústecké pobočky České národní banky či minimalistického ale působivého projektu židovského památníku v Městských sadech ztratil v posledních letech už chuť vyjadřovat se k podivným klientským praktikám a nízké kultivovanosti, které se dramaticky promítají do tváře veřejného prostoru města.

Přístavba Větruše nabízí ukázkový příklad, jak malou pozornost architektonické kvalitě věnují představitelé města a investoři v Ústí nad Labem. Jak je přesvědčil, aby tento devastující přístup změnili?
Jak se postavit k projevu diletantismu, arogance a sobecké ziskuchtivosti, které zasahují náš životní prostor? Tato otázka je ještě naléhavější, pokud si uvědomíme, že stavební produkce (v tomto konkrétním případě se zdráhám použít termín architektura) je výrazem doby a podivuhodně přesně vypovídá i o společnosti, která ji dala vzniknout. Vypovídá tedy také o nás. Proto je také naším nezpochybnitelným právem tento výraz ovlivňovat, minimálně tím, že se k němu budeme svobodně vyjadřovat a že budeme vyžadovat otevřenost a svobodný přístup k informacím, na jejichž základě je naše společné prostředí vytvářeno. Právě absence tohoto práva v období totality poznamenala poválečný vývoj našeho města a myslím si, že nejen architekti, ale i mnozí další obyvatelé tohoto města si slibovali, že se to již nesmí opakovat, že na toto právo nelze rezignovat a naopak je třeba usilovat o to, abychom se mohli s hrdostí hlásit k tomuto městu, jako k prostoru, který reprezentuje naší životní úroveň a styl. Zřejmě nevyjádřím jenom svůj pocit, když řeknu, že se to zatím nepodařilo. Chci zdůraznit „zatím“, protože věřím, že se i tady veřejnost probudí a uvědomí si svoji nezastupitelnou roli v ovlivňování prostoru, ve kterém žije. Chci tím zdůraznit, jak těsně se nás všech tato „věc veřejná“ dotýká, a že byť bychom se od ní jakkoli distancovali, vždy s námi, jako občany tohoto města bude více či méně spojována.

Vidíte nějakou možnost, jak by mohla veřejnost ještě ovlivnit podobu dostavby Větruše?
Co se týče samotného problému „přístavby hotelu na Větruši“, obávám se, že je tak trochu pět minut po dvanácté, latentní fáze skončila a to co bylo zaseto, přináší své trpké ovoce. O Větruši se přece jenom mluvilo více, než o jiných připravovaných stavbách. Avšak ústecká veřejnost si zvykla, že je pouze informována zmatenými články v místním tisku, které s poukazem na příliš složitý projev odborníků, představují formou téměř bulvární čas od času více méně fantasmagorické projekty (hala s lyžařskou sjezdovkou, tunely, lanovky, hotely, parky, stadiony atp.) a veřejnost je informována o samých naprosto pozitivních aspekt těchto projektů a jen stále méně publikovaná oponentura odborníků je přepisována do rádoby srozumitelné formy, takže často zcela ztrácí svoji podstatu a logiku. Důsledkem toho je ztráta schopnosti rozeznat, v kterém okamžiku se o té které investici vlastně rozhoduje. Kdy je ta doba, kdy se mají lidé o záměrech dovědět, kdy se mají seznámit s alternativami, variantami a oponenturou odborníků tak, aby se jejich názor měl šanci stát relevantním podkladem pro další postup. Aby politici pocítili skutečnou zodpovědnost za svá rozhodnutí a také tak, aby se jednotlivé projekty, zveřejněné a odborně zhodnocené, mohly stát součástí volebních programů politických subjektů.

Myslíte si, že snaha vyloučit veřejnost z diskuze o důležitých stavbách je záměrná?
Jedním z mnoha výsledků této praxe je, že dnes stojíme před skutečně diletantským projevem, zdráhám se říci architektů. Dostavba Větruše, pokud se postaví, nepozvedne prestiž našeho města, spíše naopak a mnozí z nás obyvatelů tohoto města se k ní nebudeme hlásit, s nadějí, že nás s tím diletantizmem nikdo nebude spojovat. Obávám se, že marně. Proč jsme tomu nezabránili, přehlasovala nás snad většina, nebo nás přesvědčil hlas odborníků? Nic takového. Jenom jsme se o tom asi nedozvěděli. Ale, kdy a jak jsme se to měli dozvědět? A tady je ten moment, cesta k proměně tohoto ponižujícího stavu.

Kudy tedy vede?
Diskuse nesmí přicházet pozdě, neveřejná část projektu musí být co nejkratší a projekty musí být co nejdříve zveřejňovány spolu s názory odborníků i laické veřejnosti. V případě významnějších architektonických zásahů se musí hledat nejlepší varianta, nejlépe veřejnou architektonickou soutěží, jejíž kompletní výsledky se zveřejní tak, aby si každý mohl utvořit svůj názor. Myslím, že by tím byl nejen posílen pozitivní vztah občanů ke svému městu, ale častějším kontaktem s názory tvůrčích architektů by veřejnost získala důležitou zkušenost pro rozvoj a kultivaci vnímání veřejného prostoru.

Jak to, že začátkem devadesátých let diskuze politiků a architektů v Ústí fungovala docela dobře?
V devadesátých letech existovala poradní komise odborníků, která byla poradním sborem rady města a vyjadřovala se k významným architektonicko stavebním záměrům města. I když její působení mělo daleko od ideálu, přeci jen se dalo předpokládat, že časem politici dokážou využít tohoto odborného servisu pro smysluplný rozvoj města. Místo toho byla komise nejprve „očištěna“ od příliš nezávislých architektů a posléze zcela rozpuštěna. Podobný vývoj potkal v našem městě i Útvar hlavního architekta města, který město Ústí nad Labem založilo jako jedno z prvních třech měst v této zemi v šedesátých letech, v rámci nových politických nadějí této země. Ústí hlavního architekta už nemá, protože zejména ze stran politiků není zájem o nezávislou autoritu, která by nejen, s pomocí svého útvaru připravovala, kultivovala a dozorovala rozvojové koncepty tohoto města, ale zároveň by byla jakýmsi architektonickým „ombudsmanem“, který by popularizoval a vysvětloval rozvojové záměry města a zároveň vnímal hlasy veřejnosti a přenášel je do řešení konkrétních projektů.

Jaké jsou šance něco skutečně změnit?
Rád se připojím k petici proti výstavbě toho paskvilu na Větruši, ale ještě raději bych se podílel na realizaci toho, co jsem naznačil výše. Vytvoření otevřeného transparentního soutěžního prostředí s jednoduchou kontrolou veřejnosti, vytvoření pravidelného diskusního fóra, alespoň v médiích spravovaných městem, pokusit se obnovit funkci hlavního architekta města, jako nezávislou odbornou autoritu. Pokusil jsem se naznačit, jak k takovéto situaci nevyhnutelně dochází a jak jsme neschopni ji změnit, když se jí, obdobně jako zákeřnou nemocí, nezačneme zabývat včas.

Máte příklady staveb, kde už se zákeřná nemoc rozbujela nevyléčitelně?
Připomenu jen několik projektů, které jsou již realizovány, nebo se právě realizují a které trpěly možná ještě většími nedostatky, ale možná že jsme je neměli tolik na očích jako Větruši a nešlo v nich pouze o to trochu zjednodušené líbí nelíbí. Vznikly bez řádných a transparentních soutěží za nejasných finančních podmínek, se všemožnou vynalézavostí zodpovědných osob, jak se vyhnout zákonům o nakládání s veřejnými prostředky atp. Tady tedy jsou mnou vybrané nejkřiklavější: Jedinečný projekt tzv. hydrické rekultivace – jezero Milada.
Nově vytvořená krajina v okolí nově vzniklého přes 200 ha velkého jezera – bez účasti urbanistů, krajinářských architektů a architektů, bez soutěže o koncepci, bez variant, prakticky bez informování odborné i laické veřejnosti, obrovská ztracená šance. Nedávno dokončená rekonstrukce Městských sadů, úprava Mírového náměstí, Smetanovy sady, úprava atria za Magistrátem – podobné typy projektů – bez veřejných soutěží, tedy bez variant, kdo z občanské veřejnosti věděl, co bude výsledkem projektu a kdo se mohl vyjádřit, kdo tyto projekty odborně oponoval.
Rekonstrukce železničního uzlu a hlavního nádraží, řešení prostoru za nádražím – opět ztracená obrovská šance připravit celý prostor pro železnici na estakádě a otevřít tak prostor pro kontakt města s řekou – podivné výběrové řízení směrované na monopolního dodavatele a rezignace vedení města na podmínku architektonické soutěže na nádražní budovu.
Kampus Univerzity J. E. Purkyně – místo velké architektonické soutěže (jako např. Praha, Brno, Pardubice, Plzeň aj.), podivné studie od magistrátu blízkých „architektů“, které končí odmítnutím, ale i odmítnutím Komory architektů, která nabízí bezplatnou pomoc při přípravě veřejné architektonické soutěže, výsledkem je netransparentní výběrové řízení, které odmítnou některé vyzvané renomované kanceláře – kampus je pro město vždy příležitost vytvořit velice atraktivní architektonický komplex, kterým se město může pyšnit.
Bytová výstavba Bukov centrum – nezávislí architekti dlouho bojovali o zhodnocení tohoto velice kvalitního území atraktivní bytovou zástavbou, která vrátí tomuto za totality zdevastovanému prostoru opět městotvorný charakter – přestože se podařilo odvrátit velkou blamáž města s insolventním investorem, město prosadilo výstavbu podle projektu již zmíněných magistrátu blízkých „architektů“ – rovněž velmi diletantský projekt, což dokazuje jeho velmi obtížná pronajímatelnost do současné doby – dlouho nevratná devastace kvalitního území – horší než původně zamýšlená paneláková výstavba. Mohl bych pokračovat dál, stavbami kde šlo spíše o finanční problémy, ale uvedl jsem jen několik případů, abych zdůraznil, že většina těchto staveb sklidila dříve nebo později kritiku veřejnosti a přesto vznikla, nebo s největší pravděpodobností vznikne. Chceme li se tedy takovýchto nonsensů vyvarovat, musíme změnit přístup od samého počátku. Stejně tak, jako stavba na špatných základech se dříve nebo později zřítí, tak i investice realizovaná podle pochybného a nekvalitního projektu je odsouzena k nezdaru a pokud do ní investujeme, ztrácíme a pokud zasahuje do našeho prostoru, může ho i nevratně devastovat.

Podklady pro rozhovor poskytl Michal Gabriel 8. 2. 2010, text vznikl vznikl díky iniciativě Regionální organizace TOP09 v Ústí nad Labem, která požádala architekta Gabriela o vyjádření ke kauze dostavby Větruše.
redakční úprava: autoři webu www.usti-aussig.net