Ani tvůrci tohoto webu nechtějí v Ústí neonacisty. Ze svých badatelských výprav do tajů stavební historie našeho města dobře vědí, že nacistická ideologie měla zhoubný vliv i na architektonickou tvář Ústí nad Labem a bylo jen štěstí, že nedostala příležitost zrealizovat všechny své bezohledné plány.

Dnešní neonacisté nejspíš litují, že nemohou 18. dubna zahájit ústecký průvod v Neštěmicích na náměstí Adolfa Hitlera a připalovat pochodně od věčného plamene pomníku k vítězství nacistických vojsk. Důstojné místo pro ukončení svého pietního pochodu za oběti amerického bombardování by pak jistě našli před monumentálním árijským sousoším „Osvobození sudetských Němců“ u vládního paláce na Mariánské skále. To všechno měla nacistická správa města v plánu vystavět, když se v roce 1938 chopila moci. Získala dokonce ke spolupráci věhlasného architekta Fritze Högera. Značná část historického jádra byla určena k vybourání, aby uvolnila prostor novým palácům. Ale velkohubé plány jsou něco jiného než realizace a zbraně a munice přednější než poctivý dům. Nakonec v Ústí vyrostl jediný palác v duchu NS-architektury, a to budova dnešní České spořitelny. A není to špatná architektura, jako solitér působí zajímavě. Ale z představy, že by zglajchšaltovaní (nekompromisně podřízení státní ideologii) architekti, jedno jak proslulého jména, zastavěli v uniformním stylu celé město, tak z té představy nás mrazí.

Ústí pevnost na rozstřílení

S čistým svědomím pak můžeme nacistům připsat i devastaci původní zástavby centra při spojeneckém náletu v dubnu 1945. Podle současných neonacistů je zničení stovek ústeckých domů a životů vina spojenců. Ale kdo učinil z města strategický cíl? A i kdyby nějakou náhodou americké bombardéry Ústí ve svých rozkazech opomněly, existoval „náhradní plán“ na totální zničení města. Nacistické vedení totiž prohlásilo v květnu 1945 severočeskou metropoli za pevnost a bylo připraveno ji bránit před sovětskou armádou až do úplného zničení. Podminovány a připraveny k odstřelu byly takové architektonické skvosty dnešního města jako Benešův most nebo Masarykovo zdymadlo. Jen celkové vyčerpání německé branné moci (způsobené z velké části právě oním bombardováním) a několik místních a odvážných antifašistů realizaci tohoto pekelného plánu zamezilo.

Významní "nečistí" ústečtí architekti

Ale můžeme se na ideologii nacismu podívat i prostřednictvím příběhu architektů. Ústí mělo štěstí, že pro sebe roku 1925 získalo kvalitního vídeňského architekta Ernsta Rückera. Jeho stavby dodnes vyčnívají z městské zástavby jako ukázka výrazné a přitom citlivé architektury – většina Ústečanů si jistě hned vybaví podobu domu, když připomeneme, že z jeho kanceláře pochází sídlo policie na Masarykově třídě nebo obchodní akademie na Střekově. A jaký měl důvod vyměnit Vídeň za Ústí? Byla jím žena Marie Magdalena Gärtner ze Stříbrníků. Podle nacistické ideologie ale udělal Ernst Rücker tímto krokem životní chybu. Jeho vyvolená byla totiž židovského původu. Nacisté tlačili na architekta, aby se se ženou rozvedl. Měl na výběr - pokud by vyhověl, měl příslib podílu na budování nového, lepšího, rasově čistšího světa, který potřebuje kvalitní architekty pro své velkolepé paláce. Pokud by si ale vybral špatně, zbyla by pro něj zakázka tak akorát na garáž. Ernst Rücker si vybral správně, a proto skončil ještě hůř než u garáží. Několik měsíců strávil na otrockých pracích pro nacistickou organizaci Todt. Díky jeho zdravému lidskému postoji se manželka vyhnula transportu do koncentračního táboru a přežila válku.

Velmi podobný osud připravili nacisté i pro dalšího z předních ústeckých architektů Ericha Breindla. Rodák od Boskovic žil v první polovině dvacátých let se svou ženou Anni v Porúří v Německu. Tíživá poválečná inflace i stesk po domově ho přiměly k návratu do vlasti. Roku 1924 ho přijala do svých služeb jako vedoucího stavebního oddělení ústecká Spolchemie. To bylo prestižní místo, největší chemičku v Československu právě čekal obrovský stavební boom. Mladý architekt se osvědčil nejen jako výborný a kultivovaný stavař, ale také jako špičkový manažer. Jeho jméno nesou projekty provozních staveb uvnitř továrního areálu i výrazné expresionistické činžovní domy v centru města. Podnik si svého hlavního architekta velmi cenil. Erich Breindl si mohl za vyplácené odměny brzy navrhnout a postavit vilu pro vlastní rodinu v Ústí nad Labem. Svou práci dělal hlavně proto, že mu přinášela potěšní. Peníze v jeho hodnotovém žebříčku nehrály až tak důležitou roli. To se ukázalo především v kritickém roce 1938. Nacisté okamžitě po uchvácení vlády "čistili" důležitá místa od "nečistých". Smítkem v oku jim byl i architekt Breindl. Někdo, kdo má za ženu židovku, podle nacistické ideologie nemohl vykonávat vedoucí místo ve strategické chemičce. Breindl se odmítl rozvést, odmítl dokonce "čest" přijmout říšské občanství. Okamžitě přišel o místo v chemičce a po zbytek války už mohl vykonávat jen podřadnou práci, dokud neskončil na nucených pracech v Německu. Jako příslušník protektorátu Čechy a Morava, manžel židovky a otec dvou míšenců první kategorie se stal podřadným občanem. Rodina byla vystavena pronásledování. Ale Erichu Breindlovi to stálo za to. Zarchránil tím maželku i děti před smrtí v koncentračním táboře.

S ohledem na minulosti ale i budoucnost ústeckého architektury i s ohledem na lidské postoje tvůrců webu se stránky Ústí-Aussig. net jednoznačně připojují k občanské iniciativě a V Ústí neonacisty nechceme a ukazují náckům záda. Zapojte se do diskuze na stránkách iniciativy.