Stačí na obálku napsat „Zámeček Brná“ a pošťák bezpečně ví, do jakého domu zásilku doručit. Vilu s výraznou polygonální věží si v malé obci u Ústí nad Labem nechal roku 1895 postavit bohatý židovský obchodník Kahn. Zámeček se jí začalo říkat ale až o třicet let později, kdy se do domu nastěhovala rodina barona Herzogenberga. Ta nakonec lidové označení převzala i do oficiální adresy. A Zámeček se domu říká dodnes, přestože uvnitř už po léta sídlí veterinární správa.

Kahnova vila působí skutečně tak trochu jako zámek, majestátně trůní ve strmém stráni nad Labem. Má velmi pestrou fasádu s košatými štuky v historizujícím stylu neobaroka a neorenesance. Patro podepírají antické sloupy a nad vchodem se skví erb. Celou stavbu pak korunuje vysoká a mohutná věž, kterou v nejvyšším patře obepíná ochoz nesený řadou zdobených konzol.

Dar knížete Rohana

Nejspíš i proto se dům zalíbil knížeti sychrovského panství Alainu Rohanovi, který ho roku 1925 koupil pro své méně majetné příbuzné, rodinu barona Ottokara Herzogenberga. Prostřednictví knihy pamětí jeho dcery Johanny pak máme unikátní možnost poodhalit i něco z běžného života na „Zámečku“.

Letopočet 1895 ozdobně vyvedený na fasádě vily je jediné vodítko k určení stáří domu. Nedochovaly se totiž žádné původní plány. Také o staviteli vily víme velmi málo. Byl to židovský obchodník jménem Kahn a své bohatství, o jehož velikost výmluvně vypovídá honosnost rezidence, získal prodejem ovoce. To býval v 19.století v Ústeckém kraji dosti výnosný obchod, místní ovoce se ve velkém vyváželo na lodích do Německa. Co přimělo Kahnovu rodinu roku 1925 dům prodat, zůstává tajemstvím.

Proč ale kníže Rohan dům koupil, víme bezpečně.Oficiálně ho pořídil jako dar dítěti své neteře Berthy Herzogenberové - Heinrichovi, jemuž šel za kmotra. Ve skutečnosti tím však zabezpečil celou rodinu barona Ottokara. Ten ve svém rodu neměl dědičné právo na statky a byl nucen pobývat s manželkou Berthou a dětmi „na bytě“ u Rohanů na zámku Sychrov. Kníže nevěnoval příbuzným jen luxusní střechu nad hlavou, ale zároveň zdroj obživy, neboť k vile náležel zahradnický podnik.

„Žili jsme s nepříliš vysoké penze otce, k tomu přicházely příjmy ze zahradnictví a čas od času velkorysý dar příbuzných,“ popsala ekonomickou situaci rodiny Johanna, která ještě dnes ve svých pětaosmdesáti několikrát do roka „Zámeček“ navštěvuje. Příjmy rodiny, byť nebyly závratné, přesto umožňovaly vydržovat si kuchařku, služebné i vychovatelku pro děti.

Kancelář ze zimní zahrady

Vjezd k vile v Brné lze snadno minout. Upozorňuje na něj jen sloupek vyzděný ze zaoblených cihel, který kdysi nesl kovanou bránu. Samotná stavba je pak skryta za hradbou vzrostlých stromů. Směrem k příchozím „Zámeček“ vystavuje svou mohutnou věž, hlavní vchod je ale z boční strany. Po krátkém schodišti, krytém markýzou s kovanými konzolami se návštěvník ocitá v předsíni.

Štukem zdobený strop jednoznačně prozrazuje, že vstupujeme do honosné rezidence. Štukové obrazce však přetíná nepůvodní příčka. Za ní rostlinné reliéfy vymodelované ze sádry plynulé pokračují do krásné prosvětlené místnosti s velkými polokruhovými okny. Nejspíš šlo o bývalou zimní zahradu. Dnes je v ní jedna z kanceláří veterinární správy, dotyčný úředník se za slunečných dnů musí cítit tak trochu jako orchidej ve skleníku.

Zimní zahradu oddělili od předsíně už původní majitelé, neboť ji Johanna von Herzogenberg v pamětech zmiňuje jako dětský pokoj. Předsíň přechází do chodby, kterou obzvláštňuje výklenek pro sochu završený lasturou a reliéfem andílka. Za skládacími se čtyřkřídlými dveřmi se chodba rozšiřuje. Prostor osvětluje naddveřní světlík s barevnou vitráží. Chodba si zachovala původní černobílou dlažbu s barevným olemováním. Odsud lze vstoupit do bývalé ložnice dětí. Místnost je temná, má jen malý prosklený výklenek. Štukem zdobený strop podpírají dva dodatečně vestavěné trámy.

S dětskou ložnicí sousedí bývala kuchyně, naproti malá místnost sloužila jako pokoj pro kuchařku. Vila je ostře zaříznutá ve svahu, takže z přízemí se plynule vchází do sklepů. Jde o řadu malých a vysokých komůrek, které mají stěny směrem do svahu vyzděné jako klenbu, aby lépe zdolávaly velký tlak zeminy.

Tajný vchod

Sklepem bylo možné vyjít ven z budovy „tajným vchodem“, dnes je průchod kvůli nezvaným hostům zazděný. Většinu oken v přízemí chrání kované mříže. Obchodní Kahn se zřejmě velmi obával zlodějů, neboť všechny vchody a větší okna k tomu ještě zabezpečovaly plechové rolety jaké známe z výkladců starých obchodů. Ještě dnes by výrobek ústecké firmy „Schlossermeister Carl Maag“ dokázal během pár minut proměnit vilu v nedobytnou pevnost.

Do patra se vstupuje věží, která pojímá velké točité schodiště. Tvoří monumentální prostor vysoký přes dvě podlaží. Strop věže zdobí štukové římsy a vprostřed reliéf, z něhož kdysi jistě vysel nádherný křišťálový lustr. V prostorách pod schodištěm jsou malé komůrky, kde se skladovaly potraviny. Ve věži je také vstup pro služebnictvo. Ale za Herzogenbergů ho běžně používali i páni domu, neboť hlavní vchod byl trvale uzamčen a předsíň se proměnila ve sklad zimních kabátů.

Schodiště ústí do chodby se zachovanou historickou dlažbou. Je komunikačním uzlem do všech místností. Patru dominuje salon. Je zakončen velkým pětibokým výklenkem s okny. Na fasádě se projevuje jako honosně zdobený rizalit se dvěma segmentovými arkýři na bocích. V salonu stávaly psací stoly pána i paní domu, dnes je z něho zasedací místnost.

Rybníček byl nedávno zasypán

Skrz salon se vstupuje ozdobnými dveřmi do ředitelny, dříve jídelny. Místnost vyniká stropem obloženým tmavě mořeným dřevem a soklem vyvedeným ve stejné stylu. Dříve byla celá místnost ze dřeva, šlo o prosklenou verandu. Jak vzpomíná Johanna, dřevěné sloupky ale úplně sežral červotoč, a ve třicátých letech nechal baron stěny vyzdít. V jídelně zůstaly falešné dveře, které sloužily jako vestavěná skříň. Ve vitríně býval kdysi uložen sváteční míšeňský servis pro 36 osob. Už se nedochoval široký krb, ve kterém se zatápělo výhradně o Vánocích. „Při vší velkorysosti domu byl komfort v porovnání s dnešní dobou minimální – dvě toalety a jedna koupelna s kotlem na dříví,“ komentovala sociální vybavení vily autorka pamětí.

Vedle schodiště ve věži bylo možné vystoupat do patra také po architektonicky výrazném venkovním schodišti. To šplhá po pět metrů vysoké opěrné kamenné stěně a končí na zahradě. Zahrada je ve výškové úrovni prvního patra a vchází se na ní přímo z chodby domu. Na zahradě se dochovala umělá jeskyňka. Zbytky rybníčku, v němž kdysi plavávaly zlaté rybky, byl nedávno zasypán.

Z patra do podkoroví vede jen úzké schodiště. Je to cesta do nejromantičtější místnosti celé vily – do pokojíku ve věži. Osmiboká místnost mívala v každé stěně okno, dnes jsou už dvě zazděná. „Věžní pokoj byl velmi krásný a oblíbený, ale nedal se vytopit, protože ležel nad velkým schodištěm,“ přiblížila konflikt romantiky a reality Johanna Herzogenberg.

Z pokojíku se vystupuje na ochoz, který skýtá nádherný výhled do labského údolí. Komu se zdá ještě rozhled malý, může po schůdkách vyšplhat o další tři metry výš na plošinu na střeše Zámečku, odkud lze dohlédnout až na hrad Střekov. Víš už není kam, tedy pokud se dotyčný nechce drápat na pětimetrovou špičatou střechu věže.

V podkroví se nalézaly pokojíky služebných, později také pokoje odrostlých dětí a skladovací prostory. Dnes je půda využitá do posledního místa pro kanceláře. Vila má původní okna a dveře, zachovala se i většina krásně zdobených klik a kliček. Jen v podkroví jsou po rekonstrukci všechny dveře nové.

Původní majitelé museli odejít po roce 1945

Z technického vybavení se krom rolet nedochovalo prakticky nic. Budovu vytápěla kachlová kamna, která už dávno zmizela. Pro výrobu elektřiny měl dům vlastní generátor se spalovacím motorem ve sklepě. Už v dětství Johanny Herzogenberg ale byla Brná elektrifikována. Ovšem na generátor se dobře pamatuje a nazývá ho ďábelským strojem. „Nikdo ho nechodil rád ho nahodit, byla to špinavá, ale také nebezpečná práce protože transmise se snadno sesmekávaly,“ vysvětluje důvod. Vila měla také první a dlouhou dobu jediný telefon v obci s číslem 730.

Součást areálu tvořilo zahradnictví se třemi velkými skleníky, přičemž v jednom býval i bazén, který baron ovšem zakázal napouštět vodou jako zbytečný přepych. Nad zahradnictví se rozprostíraly ovocné sady. Dnes jsou pozemky roztříštěné, část vlastní soukromníci, část město. K vile patřily také dva domky pro zahradníky a soukromá kaple. Kaple stojí dodnes.

Rodina Herzogenbergová musela ze svého Zámečku odejít v roce 1945 v rámci odsunu německého obyvatelstva. Mnohé předměty z vybavení vily skončily v ústeckém muzeu. Ottokar s Berthou dožili v Bavorsku. Jejich dcera Johanna se stala významným představitelem odsunutých Němců a získala státní ocenění za příspěvek ke smíření obou národů.

Ve vile působila různá zařízení pro děti a mládež a v roce 1970 se stala sídle Okresního veterinárního zařízení. Ke stejnému účelu slouží dodnes ale pod hlavičkou Krajské veterinární správy. Využití místností se střídalo, například v dětské ložnici byla laboratoř, v zimní zahradě veterinární ordinace. I přesto zůstalo zachováno poměrně mnoho z původní „šlechtické parády“ Zámečku.

Kde vilu najdete

Mapy.cz