Když se kvůli těžbě uhlí boural starý Most, podle jeho plánů začal vznikat současné nové město. O pár let později navrhl i sídliště Severní Terasa v Ústí, které je dodnes u lidí oblíbené. Václav Krejčí mu totiž dal přívětivější podobu, než běžně shluky paneláků mívají. A to mu ještě komunisté spoustu nápadů zatrhli. Těsně před revolucí pak chystal i plán Jižní Terasy na protější straně Labe.

Ústecký architekt Václav Krejčí poznamenal ze své profese severní Čechy mnohem výrazněji než jiní autoři. V dobách socialismu řídil výstavbu nového města Most, je autorem největších sídlišť v Ústeckém kraji. Před pěti lety sepsal svou zpověď o unikátní příležitosti budovat okresní město na zelené louce. Teď vydává knihu o stavebním vývoji krajského města. Na jejích stránkách ale na pojem sídliště nenarazíte. „Mám ten termín strašně nerad, pro tu jeho celospolečenskou zprofanovanost. Lidé si pod tím představí jen paneláky a beton. Raději užívám pojem obytný soubor,“ vysvětluje autor známého panelového sídliště Severní Terasa v Ústí nad Labem, za které kdysi získal ocenění Nejkrásnější stavba roku.

Coby hlavní projektant nového města, jste získal zakázku, která se zřejmě už žádnému architektu nenaskytne. Proč jste sběhl z Mostu do Ústí?

V roce 1963 byla vypsaná soutěž na Severní Terasu. Přišlo třicet návrhů z celé republiky a tu soutěž jsme vyhráli. Pak byla otázka, kdo to bude projektovat. Já jsem právě dělal Most a Litvínov. Porota doporučila, aby to projektoval vítěz soutěže. Rozmýšlel jsem se, co s Mostem, přirostl mě k srdci, ale vyhrát takhle ohromnou soutěž a pustit ji, tak to se mi taky nechtělo. Dohodnul jsem se, že si z Mostu nechám jen centrum města, a to mi zůstalo až do konce života Stavoprojektu. A přitom jsem začal pracovat na Terase.

Zatímco panelová sídliště veřejnost vnímá většinou s despektem jako nutné zlo, tak u Severní Terasy to nikdy neplatilo. Lidé si bydlení v této lokalitě cení. V čem je tohle sídliště jiné?

Jednak svým umístěním na terénní terase i tím, že se tam dokázalo vytvořit výrazně jiné prostředí než na běžném sídlišti. Když jsme si se spoluautory Josefem Gabrielem a Mojmírem Böhmem před soutěží procházeli danou lokalitu, ještě se tam táhly lány žita až k sanatoriu, kde stála vojenská kasárna. Viděli jsme odtud kopečky Českého středohoří, a po pravé straně Krušné hory, tak jsme se snažili té mimořádné situace využít. Jádrem sídliště jsme učinili park a jednoduše řečeno jsme ho obalili bytovkou. Nebylo to jednoduché to obhájit, pro některé úřady to byla zbytečná „ztracená“ plocha. V té době se nepostavil v republice jediný takový park. A to byla cesta, jak jsme mohli jako architekti pomoci, aby prostředí na sídlišti bylo lepší. A jsem přesvědčený, že ten park je důvod, proč se tam lidem líbí.

Je to jenom parkem?

Rozhodli jsme se také úplně jinak řešit dopravu. Není tam žádná průjezdná komunikace, hlavní dopravní tah sídliště obkružuje, a i když nás nutili postavit bytovky i za silnici, aby se využily sítě, tak jsme to odmítli, protože děti by při cestě do školy přebíhaly hlavní komunikaci. Při dodržení naší koncepce se dítě jen trochu poslušné rad rodičů, vůbec nemusí dostat do styku s dopravou, protože jsme všechny tři školy i obchodní střediska obrátili do parku.

Nakolik jste měli volnou ruku jako architekti?

Pracovali jsme v takřka totálním omezení. Protože v té době byly všechny bytové objekty typizované. Z toho se nedalo uhnout. Kdyby se mohly použít atypické bytovky, určitě by to přineslo větší úspěch. Nevidíte tam jediný balkón, protože ty nebyly v typových podkladech, komplikovaly totiž montáž. Byly nahrazeny lodžiemi. Už v podmínkách soutěže stálo, že všechny domy musí být osmipodlažní. Tu nudnou jednotnou výšku se nám nakonec podařilo trochu nabourat, i když námi navrhované šestnácti patrové domy nám strhli na dvanáct pater a čtyřpodlažní zase z části zvedli na šest. Ale podařilo se nám prosadit určité nestandardní formy. Třeba dva objekty osmipodlažní, že jsme je posadili na nožičky. Přízemi tak měly úplně volné a dalo se jimi procházet z obytných prostor do parku. Ještě jsme prosadili atypické objekty obchodních středisek a určitou menší volnost jsme měli u školních budov. V tom nám vyšel dodavatel Pozemní stavby vstříc a na architektonickém vzhledu těch objektů je to vidět. Pokud se teda udržují.

Když teď vidíte svoje dílo po čtyřiceti letech vlastního života, z toho dvacet let v podmínkách tržních vztahů, pro které jste sídliště neplánovali, funguje, jak jste si představovali?

Hlavní změna tkví v parku, který za těch čtyřicet let vyrostl k nepoznání. Byla to na začátku volná plocha uprostřed obytných domů. Dvakrát se musely vysazovat stromy, protože je vandalové zničili. Dneska ten park působí naprosto přirozeně, jako by tam byl odjakživa. Jen přemístění plastik z celého sídliště do parku považuji za bezdůvodné. Co se mi nelíbilo, když v devadesátých letech začali podnikatelé zastavovat proluky v přízemí domů na nožičkách. Navíc to byly samé podřadné obchody, protože tam prostorově nic lepšího být nemohlo.

Severní Terasa se stavěla dvacet let, ale nikdy nebyla zcela dokončená dle původních plánů.

Například jsme navrhovali ještě jeden park pod centrem Terasy, ale o ten už nebyl zájem. Nejvíc mě mrzí, že se vlastně vůbec nedokončilo plánované obchodní centrum sídliště. Už na něm bylo prostavěných asi 160 miliónů, dům byl celý obložený mramorem. Bylo tam topení, elektřina, vzduchotechnika a přišla revoluce a stavba se zastavila. Všechno přišlo vniveč. Po několika letech přišel pan Kaiser z Mnichova, který o to měl zájem. Sháněl obchodníky a zajistil už náplň pro centrum na 80 procent. Já mu upravil projekt, a když jsem mu vše odevzdal, jel domů a na dálnici se zabil. Tím to skončilo. Obchodní centra se začala se stavět jako průmyslové haly a o tento objekt neměl nikdo zájem. V roce 2009 ho zbourali.

Vy jste autorem více sídlišť – třeba Krásného Března. Proč se už nepodařilo nikdy zopakovat úspěch Severní Terasy?

Já si myslím, že sídliště v Krásném Březně je stejně dobré. Také jsme tam udělali park a velké centrum, kde byl prior, služby, administrativa, podpovrchové parkoviště a nad ním vyvýšené náměstí. Ale jeho problém je jednak daný polohou. Leží v údolí, tedy níž jak Terase a dotýká se inverzní zóny. A pak je to obyvatelstvem, tam se stěhovalo hodně nepřizpůsobivých lidí.

Nemyslíte si, že to šlo s navrhováním sídlišť z kopce? Vždyť na těch posledních z osmdesátých let jako jsou v Ústí Dobětice, Stříbrníky nebo Mojžíř, si lidé doslova koukají z okna do okna.

Když porovnám Severní Terasu a Dobětice, tak máte pravdu. Na Terase jsme prosadili asi 250 – 260 obyvatel na hektar. Ovšem s každým sídlištěm se muselo na ministerstvo do Prahy a jejich požadavky na hustotu na hektar se neustále zvyšovaly. To byly příkazy pro celou republiku. Třeba v Mostě v té části, která se stavěla nejpozději, tam dosahuje hustota až 400 obyvatel na hektar. A to musí někde být vidět. To samé platí v ústeckých Doběticích, kde se také údaj blíží té čtystovce. Proto tam nevidíte čtyřpodlažní dům, všechno má osm a dvanáct podlaží.

Jak se vám zamlouvá „zabydlování“ sídlišť – barvení fasád, zastřešování?

Většina sídlišť měla barvu betonu. Barvy tehdy nebyly kvalitní, do dvou let se smyly. Teprve po revoluci, když sem přišly barvy z dovozu, tak měly svoji kvalitu. Barvy na panelácích mohou zjemnit prostředí. Ale záleží na tom, kdo a jak barví. Někdo respektuje statiku objektu. Horší, když někdo dům nabarví, jak ho napadne. Přece jen je to architektura, a barva by měla zdůraznit formy, ne je poničit. Tragický příklad je, když v Mostě na čtrnáctipodlažní věžáky postavili nad výtahové šachty stanové střechy.

V knize prezentujete i svůj návrh na obří sídliště s názvem Jižní město či Jižní Terasa. Jak blízko měl k realizaci?

Končila výstavba Severní Terasy a Krásného Března, ale požadavky na počet bytů neklesaly. Musela být připravena územní rezerva, kdyby ten trend pokračoval. Existovaly dvě varianty – dostavba území mezi Chlumcem a Přestanovem a druhá varianta počítala s umístěním nové městské čtvrti na pravém břehu Labe nad Střekovem v obcích Kojetice, Budov, Březí. Tam se měli přestěhovat v prvé řadě obyvatelé z likvidovaných Chabařovic, které se začaly bourat kvůli uhlí. Připravili jsme obytný soubor složený z bytových domů ale i rodinných domků pro 50 tisíc obyvatel. Vše zasazené v nádherném přírodním prostředí Českého středohoří. Ale revolucí skončily všechny sídliště, přestaly se stavět i bytovky. Vyšlo najevo, že je dost bytů, hlavně velkých. Takže Jižní Terasu asi nebude nikdo prosazovat, pokud nevznikne potřeba. Území zůstane nadále rezervou.

.

(Rozšířená verze článku publikovaného v severočeské příloze MF DNES, 16. 12. 2013)