Exkurz do „zdivočelé doby“ poválečného Ústí zprostředkovává příběh architekta Alfréda Piffla, který přijel na začátku roku 1946 do severočeské metropole jako zmocněnec ministerstva školství a osvěty zachraňovat kulturní hodnoty po odsunutých Němcích před rozkradením a zničením. Ústecké muzeum právě představuje na výstavě „Světlo zbořeného města“ ukázky z tisíců Pifflem zachráněných starožitností.

Ústecký očistec

„Zdejší společnost je právě na přechodu ze starší doby kamenné do mladší doby kamenné, takže tihleti individualisté, jako dejme tomu já, prožívají právě vrchol doby bronzové, nemohou pochopit a nemohou být pochopeni. Je to zvláštní zkušenost a myslím, že na ni budu vzpomínat i v příštím životě s vyceněnými zuby a s pocity, že jsem ztratil víru v genia jakékoli poctivé práce,“ popisoval Piffl v dopise příteli své dojmy po roce a půl práce v Ústí.

Pozdě na záchranu

Přestože se mu podařilo zachránit pro budoucí generace exponáty nevyčíslitelné ceny, pocit zmaru převládal. Už když v lednu 1946 přijel do Ústí se ujmout svého poslání, pochopil, že si ministerstvo uvědomilo příliš pozdě potřebu odborníka, který by dohlížel na nakládání s kulturním bohatstvím. Evidentní cennosti jako šperky, zlato, mince byly dávno rozkradené po nájezdech zlatokopů z vnitrozemí, umělecké předměty pak často zničené z neznalosti jejich skutečné ceny. Piffl prošel 1500 zkonfiskovaných bytů a domů a vybíral v nich vzácnosti do muzejních a galerijních sbírek. „Pokud tam byli ještě Němci, tak ti nás museli pustit i kdyby nechtěli. Pokud už byli odsunutí, byly dveře přelepené páskou s razítkem národního výboru, mnohokrát jsme je našli už vypáčené. Co zmizelo, jsme mohli jen odhadovat podle prázdných šperkovnic a etují,“ vzpomínal v sobotu na vernisáži ústecké výstavy syn Alfreda Piffla Lukáš.

Sudetské skrýše

Coby šestiletého ho otec bral s sebou, protože se prosmýkl i do těch nejzazších koutů a mohl tak odhalovat případné skrýše, kam odsunutí majitelé bytů často schovávali cennosti před konfiskací. „Přišli jsme na půdu a já vezl až ke kraji a tam se mi zhouplo prkno pod nohou. Nakonec tam byl míšenský porcelán pro 24 lidí,“ popisuje jeden takový nález z vily ústeckého průmyslníka Heinricha Schichta ve Vaňově.

Poklady na smetištích

Nechodil-li po bytech nebo nezpracovával-li vytříděné předměty, byl často k vidění na smetištích, kde tehdy končila velká část někdejšího vybavení domácností zdejších Němců, včetně vzácných historických artefaktů. „Přišli jsme na haldu a hrabali jsme se v tom jako bezdomovci. Odsud pochází část sbírky obrazů - miniatur z 18. století,“ přiblížil smetišťovou archeologii Lukáš Piffl. „U lidí ty věci prostě evokovali nenávist způsobenou koncentráky a vůbec průběhem války – to té míry bylo jejich jednání pochopitelné. Ale otec jako historik nechápal nutkání to všechno zničit,“ vysvětluje si dobovou atmosféru.

Zachráněný Hitler

Obdivuhodný nadhled, jaký si Piffl na rozdíl od většiny současníků udržel, dokládá například fakt, že jako sbírkový předmět hodný záchrany zařadil i olejomalbu Hitlera, protože jejím autorem byl významný ústecký malíř.

Marná snaha

Vedle funkce pověřence plnil také roli prvního poválečného ředitele ústeckého muzea a archivu. Z této pozice se snažil vést osvětu mezi novoosídlenci. Psal články, připravoval rozhlasové pořady většinou na téma regionální historie. Otevřel také první poválečnou výstavu v muzeu a to o miniaturách, včetně těch posbíraných na smetišti. Bohužel ohlas zaznamenal minimální. „Z oficiálních míst ústecké kultury mi bylo řečeno, že jsem dosud pro město nic neudělal a že to psaní po novinách nemá stejně cenu, protože lidi to nakonec nezajímá, našel-li se někde nějaký starý škvár, či nenašel,“ postěžoval si v jiném z dopisů.

Nevděk

Ústí mu přirostlo k srdci, dokonce mu jako zdatný výtvarník věnoval cyklus grafických listů s názvem „Zbořené město“ včetně básně postihující atmosféru rozbombardovaných ulic. Avšak necítil potřebnou podporu svému snažení. Dostával směšný plat a na jeho popularitě mu nepřidal podíl na odhalení několika případů krádeží uměleckých děl z konfiskátů, v nichž figurovali i představitelé samosprávy města.

Za lepším na Slovensko

Problém vyřešila na jaře 1947 nabídka na místo profesora dějin architektury na Slovenské vysoké škole technické v Bratislavě. V roce 1950 se stal první děkanem na obnovené fakultě architektury. Po zbytek života věnoval svou pozornost Slovensku a patří mezi největší osobnosti tamní památkové péče. Mimo jiné má stěžejní zásluhu na záchraně a obnově Bratislavského hradu.

Věčný pomník

Cirka 4 500 vzácných regionálních památek, které zachránil v Ústí, dnes z části tvoří sbírky ústeckého muzea, ale obohacují také sbírky Národního muzea, Národní galerie, Národního památkového ústavu a dalších institucí.

(Rozšířená verze článku, který vyšel 4. března 2013 v severočeské regionální příloze MF DNES, s. B3), článek vznikl za využití pozůstalosti Alfréda Piffla, rozhovoru se syny Janem a Lukášem Pifflovými pořízeného v Ústí nad Labem, 24. 2. 2013 a bakalářské práce: Jůrková, Hana; Alfréd Piffl a jeho působení na Ústecku; PF UJEP, Ústí nad Labem, 1999