Ve funkci ředitele Městského musea v Trmicích a Městského archivu města Ústí nad Labem pracoval Alfréd Piffl na přebudování tehdejšího musea, zároveň vykonával práce, související s pověřením Ministerstva školství a národní osvěty pro záchranu kulturních hodnot z bytů po odsunutých Němcích. Mnohostrannou činnost Pifflovu v Ústí nad Labem nejlépe osvětlí jeho relace pro Oblastní rozhlasový vysílač. Náměty relací čerpal Piffl z nejrůznějších podnětů, buď vycházejících z jeho denní práce, nebo z bližší i vzdálenější historie, různých výročí apod.

Protože noví ústečtí přesídlenci nic nevěděli o městě Ústí nad Labem a jeho okolí, rádi poslouchali Pifflovy přednášky v Oblastním rozhlasovém vysílači a četli jeho příspěvky v různých severočeských časopisech, nebo chodili na jeho přednášky.

V relaci „K výročí bitvy u Kresčaku“ – to u příležitosti převážení ostatků Jana Lucemburského, českého krále a výkvětu rytířstva, do rodinné hrobky lucemburské po 600 letech. Piffl tu charakterizuje Jana Lucemburského a zároveň nastiňuje poměry tehdejších Čech.

V další relaci „Jak se choval inventář v ústeckých bouračkách“ podává Piffl výčet toho, jak se chovaly nejrůznější materiály pod vrstvami sutin a pod vlivem počasí, než byly předměty vyzvednuty.

Relace „Ze života našich vorařů“ – o jednom ze starých vorařů a jeho vzpomínky z okolí Labe a dávného života na něm.

V příspěvku „Co nevíte o Ústecku“ popisuje Piffl roli města Ústí a přichází k názoru, že vlastně kulturní poslání v sedmnáctém století neneslo město, ale zámek Chlum, a to jak za rodiny Stralendorfů, tak i později za Kolovratů. Historický vývin velké malířské obrazárny má počátek v rodinných portrétech. Nejstarším portrétem na Chlumu byl portrét Ondřeje Libštejnského, jako pětiletého a je typickým portrétem z doby rudolfínské. Další dva vynikající portréty patří Krakovským z Kolovrat. Oba portréty jsou v nadživotní velikosti, v jednoduchých rámech z přírodního dřeva, což působilo na barokní společnost patrně velmi střízlivým dojmem. Malířská tradice se na zámku v Chlumu zachovala i za Westphalenů, jejichž portrétů se zachovala celá řada, hlavně po roku 1800. Rozkvět města Ústí nastal vlastně až po založení zdejšího průmyslu. S konjunkturou přišel do města blahobyt a vůle zanechat po sobě aspoň portrét, a můžeme proto prohlásit, že jen málokteré město by se mohlo pochlubit ve druhé polovině 19. století takovým množstvím portrétů svých měšťanů, jako právě Ústí.

V relaci „Náš kraj před Kristem“ nastiňuje Piffl podle archeologických nálezů v ústeckém kraji dějiny od kostrových hrobů, nalezených mezi Neštěmicemi a Mojžířem, přes dobu kamennou a dobu lovců mamutů a sobů až po zemědělce kolem roku 5000 před Kristem. Přes kmeny obchodující s jantarem z mladší doby kamenné, přes kulturu zvoncových pohárů a dobu bronzovou. Dále přes zemědělce a pastevce z kultury pohřebních mohyl a popelnicových polí z údobí lužického a knovízského. Doba železná s pecemi na jižní straně Střekova a v Prackovicích, období keltské až do období laténského v prvém století po Kristu a příchod Slovanů. Relaci končí Piffl: cituji „Správa městského musea ústeckého společně se severočeským rozhlasem se těší na podzimní sezonu, kdy vám budeme moci podat podrobnější obrázky o tom, jak se u nás kdysi žilo a jaké byly osudy těch, kdo šli našimi končinami v šerém dávnověku.“

V relaci „Co bývalo ve starých skříních“ podává Piffl přehledně výčet výrobků severočeských továren a továrniček na porcelán a jejich výrobky dělí podle roků vzniku továren.

„Hrady a zámky v Polabí“ je relace, která vysvětluje poslání a úkol hradu a zámku a poslání opevněných míst v historii. Cituji: „Hrad je především pevností na nepohodlné a místy těžkodobytné skále. Zámek oproti tomu je sídlo se vším pohodlím, situované většinou v parku a zahradě, pokud možná v rovinném terénu… Když hrady ztratily na významu, ocitly se v troskách. Pro naše tři hrady – Střekov, Blansko a Kamýk – byla rozhodujícím přelomem doba třicetileté války, která prokázala taktickou nevýhodu hradů, takže existence hradů nebyla již nutností… Přechodem mezi hradem a zámkem je krásná stavba z doby raného baroku v Krásném Březně, kde jsou ještě čtyři nárožní věže po způsobu francouzských tvrzí, ale náplň hradu je již nová, jásavá, barokní, plná světla a pohodlí. Obdobně i zámek v Trmicích, založený po polovině století sedmnáctého, má v nádvoří ještě renezanční pavlač a je příkladem stavby z doby, kdy život domu se soustřeďoval ve dvoře. Věky se překulily přes hrady. Generace přišly a zanikaly, aby nakonec zůstalo jen dílo jejich poctivých snah a práce. Čas i tyto důležité prvky přešlých časů odsunul do pozadí a jistě by dnes bylo málo příjemné bydlet v hradě o zdech silných dva metry a vážit si vodu na ranní umytí šlapacím kolem studny třeba dvě hodiny. A stejně jako čas kdysi nehrál roli a byl přehlížen, zvítězil nakonec nad lidskou prací a spojil dějiny v celek, který nás může o mnohém poučit. Především o tom, že krása je věčná a že dílu tvořenému s láskou a pro krásu, budou se obdivovat lidé všech věků, pokud nám čas toto dílo zachová.“

V relaci „Ústecko v dobách válek“ podává Piffl nástin vojenských způsobů vedení války a hlavně osvětluje tehdejší vojenskou taktiku a etiku válek ve středověku a později, kdy se musely vyhledávat terény, které by umožňovaly vedoucím generálům orientovat se v terénu a podle toho koordinovat taktiku. Přechází od vzpomínky na začátek Prvé světové vojny, kdy nastal zlom ve vedení války. Dále podává přehled počtu vojáků v 15. století, kdy husité obléhali Ústí.

Vzpomíná výpravu drážďanských sousedů na Střekov, odkud jeho posádka přepadávala lodi plavící se po českém Labi a vezoucí zboží pro drážďanské obchodníky. Obdobně prošlo vojsko Kateřiny Míšeňské přes hraniční lesy u Krupky až na běháňskou pláň. Ve válce Sedmileté, tedy po polovině století 18., byla svedena prvá bitva u Lovosic a přihlížel jí z vrcholu hory Lovoš sám císař. Jednotliví velitelé bitevních úseků vedli boj v koordinaci se sousedními úseky jedině zrakem, což znamená, že spolupráce jednotlivých velitelů byla možná pouze tehdy, kdy velitelé viděli vzájemně své operační postupy. Tato taktika byla prastará. V roce 1040 porazil kníže Břetislav německého krále Jindřicha III. v bitvě na území naší Německé Nové Vsi za Bukovem. V roce 1126 téměř na stejném místě porazil kníže Soběslav I. německého krále Lotara. Na podkladě tohoto vítězství a jako projev díků za ně byla postavena na hoře Řípu kaple sv. Jiří, která se zachovala až po dnešní časy jako klasický příklad románské architektury. Nedaleko míst bitev z roku 1040 a 1126 byla v roce 1813 svedena i další bitva, která rozhodla o příští mapě Evropy, a to bitva u Chlumu. Piffl končí relaci tím, že „historie a historické studium není mrtvé, nýbrž že se z něho dá mnoho vytěžit, když se těžit umí“.

Historické náměty se v Pifflových relacích pro rozhlas střídají s tématy, které nabízí současné dění na poli kultury, buď bezprostředně v Ústí, anebo celostátně.

V relaci „K výstavě sovětské grafiky v Praze“ podává Piffl své citové zážitky z vystavených grafických listů, jak na něho, jakožto také autora mnohých grafik, působily grafiky současných sovětských autorů.

Relací „Pohraniční pastvinářství a chov ovcí v historických dobách“ se Piffl staví k problému využívání méně kvalitních parcel v pohraničí. Cituji: „Naše pohraniční pastevectví je velmi starého data. Bezpečně je můžeme na Ústecku zjistit již v době bronzové, tedy okolo čtrnáctého až desátého století před Kristem, tedy v době onoho rozvoje zemědělství, začínajícího u nás v době kultury únětické a končícího daleko v době kultur údobí železného. Prokazují nám to například rozsáhlé výkopy, podnikané od léta loňského roku u dolu Rudy.. II v Bílině, kde máme prokázané pastevectví a zemědělství na rozsáhlých prostorách přivrácených směrem k Chotějovicím. Zemědělské oblasti máme na Trmicku, v rovinách od Bohosudova k Telnici a nepochybně bychom našli tento živel i na pohraničních náhorních rovinách, kdybychom měli příležitost k vědeckému výzkumu. Podle zachovaných zbytků můžeme však soudit, že již v době kamenné byl u nás znám hovězí dobytek, a že jak koza, tak i ovce byly k nám importovány z jihovýchodu, zatímco kůň je pro nás zvířetem daleko mladším, vyskytujícím se v hojnějších stádech až v době bronzové, tedy právě v dobách pastevců reprezentovaných kulturou únětickou.“

Relace „Ústecké saze a ústecký prach“ vysvětluje zamoření města jednak z továrních komínů, jednak z odklizu rozbouraných domů starého města. Meteorologická pozorování určila hlavní směry větrů a jejich stáčení při odraze od skal Střekova ve směru na Klíši a Bukov. Úplně jasnozřivě se v této stati vzpomíná, že až budeme elektrifikovat lokomotivy a provoz na nádraží, hlavně teplickém, bude na tom město o moc lépe než právě v roce 1946.

„Reportáž o bitvě na Běháni“ – Piffl tu sestavuje z různých historických archivních materiálů průběh celé bitvy mezi husity, vedenými Prokopem Velikým, a míšeňskými žoldnéři, vedenými Kateřinou, manželkou Fridricha Bojovného, markraběte míšeňského a vévody saského. Vypočítává tu stanoviště všech husitských hejtmanů. Okolo poledne v neděli 15. června 1426 padlo i město Ústí, které dosud drželi míšeňští. Nové údobí husitských válek zaznamenalo zde prvé vítězství. Vítězství na Běháni rozhodlo nejen o městu Ústí, nýbrž i o celých severních Čechách, které se tak staly českými na celá staletí.

„Pověsti z Ústecka a historie“ tu Piffl víceméně beletrizuje pověsti a legendy z Ústí a jeho okolí. Vzpomíná pohádku o třech děvčátkách, která místo do kostela se zatoulala do lesa a tam zkameněla. Nebo pověst o trpasličích chodbách pod Větruší a v Mariánské skále. Tento příběh o vdově, která si v jeskyňkách nabrala dukáty, je navlas podobný tomu, který zpracoval Karel Jaromír Erben v básni Poklad. Pověst o hrušce na Běháni, která prý po bitvě na Běháni přestala rodit ovoce.

V relaci „Povětrnostní podmínky v Ústí nad Labem“ řeší Piffl na různých příkladech působení ovzduší na obrazový materiál sbírek, ať už museálních, nebo galerijních. V souvislosti s tím uvažuje, jak velmi opatrně se bude muset řešit výběr umístění příští obrazárny v Ústí nad Labem.

Traktát „Některé jarmareční písničky a povídání okolo nich“ vzpomíná opravdové jarmareční písně z počátku tohoto století, ale končí se „lidovou tvořivostí, aktualizovanou na ústecké poměry okolo roku 1946“.

Relace „Památky lidového umění na Ústecku“ – tu Piffl vykládá, jak bylo lidové umění ovlivňováno uměním kostelním, jak vjemy z kostelní výzdoby působily na lidové truhláře (malované selské skříně) a na lidové řezbářství. Cituji závěrečný odstavec relace: „Pro Ústecko je velmi důležitým prvkem umění lidového domácího řezbářství. Je to součást celého podkrušnohorského průmyslu konce století 18., a možno říci, že zde bylo docíleno skutečně vysoké úrovně. Ale zase je zde lehce prokazatelný vliv předloh pocházejících z uměleckých dílen skutečných tvůrců pozdního baroku, neboť náš řezbář vám neumí už vysvětlit, proč udělal sošku Panny Marie v bocích prohnutou a natočenou, ale udělal to, jako důkaz závislosti na velkém umění, jako doklad toho, že jeho tvorba je stejně hodnotná jako tvorba sochařů pracujících pro místní kostel a že on a ti, kteří kostel zdobili, jsou z jednoho cechu a z jedné umělecké rodiny. Neumí vůbec říci, proč ta neb ona soška světce, vyšlá z práce jeho rukou, má vztyčený prst nebo nakročenou nohu. On to udělal prostě proto, že takovou sochu viděl v kostele, líbila se mu a ve své tvorbě ji neměl dosud zastoupenou. Samostatné v tomto směru je pouze podání „Krakonošů“ v nejrůznějších podobách. To je pravé lidové umění.“

„Prvá relace ústeckého městského musea“ – to je programová relace o práci musea a archivu, kterou Piffl informoval posluchače Oblastního vysílače v Ústí nad Labem v roce 1946. Cituji: „Dík vzácnému pochopení správy městského rozhlasu v Ústí nad Labem uskutečňuje se dnešním dnem řada pravidelných pátečních relací o musejnictví a museu, jako součást kulturní práce museem podnikané. Není to jen náhodou, že v době, kdy jiná musea v Čechách a na Moravě prodělávají těžkou krisi, kdy například museum ve Vodňanech bylo pro nezájem veřejnosti prostě zavřeno, dostává se museum v Ústí nad Labem k slovu na nejširší základně daleko před ostatními kulturními institucemi, které zdaleka nevykazují tu práci, která je od nich očekávána.

Pravidelné relace musejní jsou současně dokladem jisté společenské konsolidace v našem kraji, jistého uklidnění a oduchovnění našich současných poměrů, které ještě před půl rokem by byly podobné relace snášely jen s trpným úsměvem. Dnes se ukazuje, že naopak zprávy městského musea a archivu jsou velmi čtené, hledané a oceňované, ježto po údobí politických a hospodářských procesů chce veřejnost odpoutání od starostí všedních dnů a vrací se k vážným problémům, směřujícím k prohloubení vzdělání a rozšíření vědomostí.

Co vám toto ústecké museum chce a může dát?

Naše museum vydává především týdenní zprávy pro denní tisk, které si můžete přečíst v denních novinách a které nyní budete také pravidelně slyšet v ústeckém rozhlase v neděli večer. Vyšlo dosud 15 čísel, které obsáhly již více než sto dvacet zpráv, podaných v krátkých větách, které mají být podkladem článků v redakcích. Průměrně dnes obsáhne jedno týdenní číslo asi 15 zpráv z nejrůznějších oborů musejnictví a archivnictví, jichž cenu uznalo samo Ministerstvo informací, neboť úřední patronanci nad těmito zprávami převzala sama oblastní ústředna Ministerstva informací v Ústí nad Labem. Tyto zprávy jsou tedy prvým stykem naší veřejnosti s museem. Proto je uvádím jako prvé.

Tiskové zprávy, které informují veřejnost o naší práci, jsou pro veřejnost již jen výslednicí práce, neboť pracovní proces ve zprávách popsaný je často velmi zdlouhavý, ač je později odbyt ve zprávách jen několika málo řádky. Vlastní práce v museu a archivu dělí se pak na dvě složky:

1) na záchranu inventáře patřícího do musea, ale dnes roztroušeného po německých bytech a jinde v soukromí,

2) na práci v museu samotném.

Pokud běží o záchranu historicky cenného inventáře, je dnes tato činnost vlastně hlavní složkou naší práce, neboť představuje přísun nových musejních přírůstků, které mají nahradit ona inventární čísla, která bylo třeba zatím z musea vyloučit pro jejich závadnost, ať již v zastaralosti podání, nebo v nevhodné politické náplni. Činnost shromažďovací bude trvat již jen krátký čas, nejvýš rok. Do té doby bude patrně již definitivně rozhodnuto o tom, co se stane s konfiskáty. Příslušná nařízení sice říkají, že historicky cenné předměty z bývalého majetku Němců a kolaborantů patří do musea, ale dosud není stanoveno, jak budou tyto předměty převedeny do musejního inventáře, zda jako dar Fondu pro obnovu, či zda budou muset být zaplaceny nějakým třeba sebemenším uznávacím poplatkem. Proto nejsou tyto konfiskáty převáženy do musea, nýbrž byla pro ně získána samostatná budova, kde jsou uloženy a patřičně hlídány. Nemohou být také zapsány jako přírůstková čísla do musejního inventáře a do kartoték, nýbrž musí být dočasně odděleny a vedeny samostatně jako materiál, nad kterým má sice museum patronanci, ale který patří zatím pod výsostné dispoziční právo státu.

Co tato okolnost znamená?

Popišme si cestu, jakou prodělává takový zabavený kus inventáře. Když je přivezen na místo, je především zbaven hmyzu a hrubé nečistoty. Získá se tak předpoklad pro další konzervační práci, objeví se popřípadě spodní nátěry, přemalby, doplňky a práce, které s původním originálem nesouvisí a které na předmětech nechalo dílo minulých let. Některé předměty je třeba ihned zajistit, neboť by mohly utrpět neposkytnutím ochranné péče a konzervace, což se děje jmenovitě u předmětů rozežraných červotočem, kde je nutno červotoče usmrtit a chatrné dřevo ztužit tak, aby sneslo dopravu. Takto připravený předmět se ohlásí ve zprávách musea, které jsou kromě dennímu tisku zasílány ústředním památkářským pražským institucím, jako je Státní památkový úřad, ředitelství pražské Národní galerie, ředitelství Národního musea atd. A po proběhnutí celého tohoto procesu se pak případně stane, že námi zde pečlivě ošetřený předmět odveze si třeba ředitelství Náprstkova musea nebo jiného ústředního musea státního, kde je předmět již zainventarizován definitivně, neboť putování tohoto majetku je již skončeno.

Naše museum nezajišťuje však pouze předměty, které mají vztah k oblasti jeho sběratelské činnosti, tj. z oblasti Ústecka, nýbrž i předměty, o kterých je předem známo, že nezůstanou trvale na Ústecku, že tedy nepřijdou do inventáře našeho musea, neboť jejich význam je širší, celostátní, případně celonárodní. Jsou to kupříkladu sbírky tzv. exotů, motýlů z Afriky a Ameriky, vykopávek z Egypta a z oblastí mimo náš stát, japonského a čínského zboží, obrazů vyloženě unikátních, které mohou být chloubou státní galerie atd. Museum zde tedy zajišťuje materiál, jednak s ohledem na sebe, jednak s ohledem na ústřední musea a galerie, ale nikdy neví dost přesně, zda inventář, který byl zajištěn specielně pro museum ústecké, nebude pražskými musei oddisponován prostě proto, že ho pražská musea nemají. Zdánlivě by vedla tato skutečnost k beznadějnosti, kdybychom si neuvědomovali, že všichni stavíme jeden stát a že je nakonec lhostejné, kde se právě ten neb onen předmět nachází. V takové situaci má museum právo protestu proti odsunu do Prahy pouze tehdy, když běží o inventář vztahující se výlučně k dějinám města nebo okolí v hranicích sběratelské činnosti musea.“

V další části této relace vysvětluje Piffl, které sbírky, netýkající se Ústí, by mohly v Ústí zůstat, a které nikoliv. Vykládá dále, jak uspořádání trmického musea je dnes nevyhovující a co bude nutno změnit, aby sloužilo návštěvníkům k obohacování jejich znalostí a historických faktů. Stať se končí takto – cituji: „…Naše pravidelné musejní relace chtějí vás seznamovat nejen s prací musea, ale i s problémy musejnictví. V našich relacích se dozvíte, jak kupříkladu konzervovat pergameny, co dělat s knihami vázanými v kůži, jak je konzervovat, povíme vám o konzervaci fresek, o značkách starých cínů, o charakteru lidového stavitelství na našem okrese, o stavebních slozích na Ústecku, tedy o všem tom, co vám může sloužit jako ponaučení a jako potěšení po práci. Přitom znovu zdůrazňujeme, že naše akce vychází ze stanoviska, že věda musí do ulic, má-li sloužit všem lidem a má-li být užitečnou dennímu životu.“

Ve stati „Druhá pravidelná relace městského musea a archivu ústeckého“ Piffl vysvětluje, jakým způsobem je možno konzervovat kožené vazby starých knih a jak se chovat ku starým listinám, aby se nepoškodily.

Na osvětlení celého postupu práce musea cituji Pifflovu přednášku „Co jsme předali Národní kulturní komisi“: „V těchto dnech zasedá v Ústí nad Labem komise, která přebírá obrazový inventář a sbírky nashromážděné za dobu jednoho a půl roku, tj. od ledna 1946, v samostatném depozitáři, kam byly ukládány pouze ony obrazy a věci mající význam pro národ, případně pro stát. Je to inventář, ze kterého budou vybírány jednotlivé kusy, případně celé cykly pro účely Státní galerie, případně kulturních center v příslušných zámcích jsoucích dnes v rukou Národní kulturní komise.

Než přikročíme k výčtu našeho obrazového inventáře, třeba se zmíniti o tom, jaký byl názor na zajištěný inventář po Němcích a co sleduje Národní kulturní komise. Ještě před nedávnem se často hospodařilo s obrazovým inventářem, jako kdyby byl naprosto bezcenný. Řekněme si hned na začátku, že názor na cenu německého a zajištěného umění měli mylný nejen lidé neškolení, nýbrž často i lidé graduovaní. Vždyť i ti, kteří pracují v umění celá léta, nalézali vlastně německé umění prvně, objevovali ho, protože jim bylo v dlouhé řadě případů naprosto nedostupné, bylo pro nás jakoby uzavřené ve společenských nedobytných pokladnách. Často jsme ani nevěděli, jakým uměleckým stylem žili naši Němci v pohraničí, a tak těsně po revoluci, když se otevřely byty, o jejichž obsahu jsme zatím slýchali je báchorky, otevřely se nám nové obzory, nové názory na cenu obrazů, ba i celého umění, a jak dny šly, opravovali jsme si na každém kroku náš dosavadní názor na umění v rámci našich státních hranic. Uviděli jsme najednou Měsíc z druhé strany. Dostavila se jistá bezradnost. Ukázalo se, že dosavadní měřítko české bude nutno poopravit, aby neztratilo na formátě. U jmen jako byl vychvalovaný nacistický grafik Hönig, nebylo třeba se vůbec zastavovat. Tohoto sudetoněmeckého malíře nevyneslo umění, nýbrž konjunktura doby a také na tuto dobu zašel. Hůř již bylo se zařazením německého grafika, bývalého profesora na české malířské akademii v Praze, prof. Brömseho. V prvých dnech jsme nevěděli dost dobře, co si počít s obrazy malíře Kunfta, modernisty, který sice svého času nadchl Šanghaj zachycováním lehkého života na orientálních ulicích, ale který nakonec patřil již onomu pasé, i když hrál v bývalé ústecké společnosti velkou roli.

Co s pracemi Hanuse Kühnela? Kam zařadit obrazy malíře Neuschula? Co udělat s jeho Pietou, podanou duchem belsenského koncentráku? Co s malířem Hartlem, stále kolísajícím mezi oficiálním nacistickým uměním mnichovským a mezi uměním Zavržených? S těmito problémy rostl i náš vztah k umělcům. Nebojím se dnes, kdy uzavíráme jednu z velkých kapitol ústeckého pohraničí, říci, že každý nový obraz, který jsme získali, měnil cenu, vlastně ocenění malířova díla. Jen jedno nás sílilo, víra, že najdeme z tohoto chaosu východisko a že získáme časem měřítko i na ono bývalé sudetoněmecké umění a na celý ten spletitý život v německé umělecké společnosti.

Byly zde tedy problémy. Prostý člověk přicházející do pohraničí, si tyto problémy zásadně zjednodušil tím, že z jakési morální povinnosti tímto uměním opovrhoval. Vzpomínám si na jeden moment, kdy se mi svěřil jeden z prosťáčků Božích, že má obrázek, který se mu velmi líbí, ale že je tam německý podpis, tak tedy, že tento podpis vyškrábe a buď tam napíše některého českého známého malíře, nebo to nechá holé. Zůstal jsem mu dlužen odpověď, protože na takovéto řešení jsem přec jen nebyl připraven.

Pokud běží o české malíře v německém prostředí, možno říci, že v době před Prvou světovou vojnou bylo české umění zastoupeno v německých bytech řadou obrazů a grafik. Charakteristické je například, že známého továrníka z Krásného Března, cukrovarníka Fischka (ještě před jednou generací bývalého Víška) portretoval Max Švabinský, ale při tom jen pár set metrů západně od Fischkovy vily, neměl světoznámý sběratel grafiky Direktor Ahne ani jeden český list grafický.

V celé té spoustě obrazů a grafiky z německých domácností máme v Ústí jen jeden list od T. F. Šimona a jeden od Vaice. A dost. Moderní čeští malíři zde nejsou zastoupeni takřka vůbec, zato ze starších malířů máme několik dobrých věcí: je tu celý soubor malíře Brandeise, něco od Havránka, Bubáka a Piepenhagena, přičemž není známo, kdy se do Ústí tyto práce dostaly, zda v současné době, či později. V německých bytech bylo však také mnoho obrazů historických z nejrůznějších atelierů. Jelikož cena obrazů je mezinárodní, znamená často takový obraz, že zájem oň se automaticky přenese i na zájem o prostředí, o kraj, zem a stát. Dnes při rekapitulaci dlouhých měsíců práce, můžeme říci, že Ústí nad Labem nebylo zvlášť bohatým městem na obrazy, či lépe řečeno, že ony majetkově fundované rodiny a firmy neměly často právě inteligentní vztah k umění. Není jistě bez významu, konstatujeme-li, že mezi moderními továrními milionáři ústecké sudetoněmecké společnosti nezaujímal kulturou svého prostředí ani jeden to místo, jako starý hrdý baron Skrbenský z Krásného Března, nebo hrabě Ledebur s cigaretou v dlouhé jantarové špičce, když po revoluci maloval knoflíky pro knoflíkářské faktory. Tito dva lidé měli skutečně kultivované prostředí, i když jeden čekal koncem měsíce toužebně na svou rentu a druhý chodíval odvádět knoflíky se stejnou společenskou virtuozitou, jako kdyby s ním měl jednat sám král. Co byl Schicht se svým jedním obrazem od Tenierse proti ledeburské galerii Stielerů nebo Westphalenských Adamů.

Zámky osiřely a Národní kulturní komise jich dostala čtyřicet, ano, rovných čtyřicet, aby v nich zřídila musea a obrazárny jednotlivých etap umění. Tak například zámek libochovický má být zámkem raného baroka druhé poloviny 17. století, nebo zámek ve Velkém Březně u Ústí nad Labem, bývalý to majetek Chotků, má být zámkem českého empíru. Do těchto zámků se bude nyní svážet materiál a inventář z nejrůznějších koutů Čech, zde se bude třídit, konzervovat a sestavovat do skupin, majících návštěvníku přiblížit dobu. Komise dnes tedy zasedá a třídí naše obrazy, sochy, porcelán, sklo a knihy, aby z nich vybrala pro jednotlivé zámky v Čechách příslušná dobová čísla. Obdobně zase jinde v Čechách, v jiných českých městech bude vyřazován inventář pro zámek v našem okrese, pro chotkovský zámek ve Velkém Březně. To, co zdánlivě ztratíme, získáme zpět tím, že jsme tak šťastní a budeme mít na našem okrese státní zámek, zámek ve správě Národní kulturní komise, který se stane dostaveníčkem těch milovníků umění, kteří milují klasicism, empír a dobu probuzení. Je to jakoby symbolické pro celou naši příští práci, že právě u nás má být ono české středisko probuzenské malby a sochařství, počátků české litiny, českého skla, cínu, porcelánu, knih atd.

Je třeba řešit problémy z nadřazeného hlediska. Nikdy dosud, kromě snad evakuace našich sbírek za války třicetileté, nebylo takové a tak rozměrné přeskupování uměleckých hodnot, jako právě dnes. Rodí se nový řád, a tím i nové hodnoty, nová organizace a nové prostředí. Není možno, aby napříště byly utajeny veřejnosti tak obsáhlé a vynikající hodnoty, jako byly například obrazy českého malíře Brandeise v Ústí nad Labem. Napříště nebude možné, abychom našli v bytě neznámý obraz Janka Kupeckého, jako se nám to stalo v Ústí nad Labem. Vytvoření středisek pod státní patronancí zpřístupní nám to, co zde v pohraničí bylo zajištěno a co namnoze změnilo celý historický sled našeho českého umění.

Domnívá se snad někdo, že jsme ztratili tím, že některé ze zajištěných obrazů přijdou z našeho okresu někam jinam? V zájmu umění by bylo nejvýhodnější, kdyby byly zveřejněny umělecké hodnoty, obrazy, sochy, sklo, porcelán atd. i z té nejposlednější domácnosti, aby ten, kdo umění studuje, věděl bezpečně, kde jaký umělecký předmět se nachází a nebyl zaskočen fakty, které zůstaly třeba celé generace utajeny v domácnostech a nedostaly se na světlo Boží tak, jako například našich padesát obrazů Brandeisových. Žel, nemáme lidí! Nemáme dostatečný počet odborníků, kteří by nám mohli hodnoty zjišťovat. Nedostatek lidí dělá nenahraditelnými ty, kteří dnes ještě jsou.

Město Ústí nad Labem může být právem hrdo na to, co vše předává Národní kulturní komisi a jak velkým kulturním obnosem přispívá dnes na oltář národní duše, která bude patřit všem lidem, kteří si zachovali čistá srdce a vidí v umění stále pevnou základnu pro kulturu ducha, která nakonec tvoří národ osobitým a věčným.“

A protože se stále ozývaly hlasy, že se z Ústí přesunuly zajištěné kulturní hodnoty neprávem, vysvětluje Piffl další relací v Oblastním rozhlase „Poznámky k činnosti Národní kulturní komise v Ústí nad Labem“. Cituji: „V těchto dnech byla neinformovaná část ústecké veřejnosti vzrušena zprávou, že Národní kulturní komise z Prahy odvezla z ústeckého sběru kulturních hodnot řadu zajištěných předmětů jako obrazů, soch, knih atd. a odvezla je do své sběrny na zámku Hrubém Rohozci u Turnova. Tento odvoz z Ústí n. L. byl místy vykládán jako křivda, místy jako čin protiprávní, proti kterému je nutno plamenně protestovat. Na vysvětlenou všemu občanstvu třeba tedy říci toto: Národní kulturní komise zřízena byla zákonem č. 137 ze dne 16. května 1946 jako nejvyšší instance ve státě, která z konfiskátů německého majetku, soustřeďovaného v porevoluční době v rukou pověřenců Ministerstva školství, v ústeckém případě v depozitu Dra A. Piffla, má vybrat veškeren onen inventář, který by měl svou kulturní hodnotou širší význam, než je pouze místní význam oblasti a rozdělit pak tento inventář podle charakteru, jednak do příslušných státních museí a galerií, jednak z něho vytvořit státní dobová musea na zámcích, kterých je dáno této komisi k dispozici celkem čtyřicet. Pravomoc této komise je tak rozsáhlá, že je téměř neomezená a v paragrafu č. 6 citovaného již zákona č. 137, publikovaného ve Sbírce zákonů a nařízení č. 56 ze dne 18. června 1946, je uvedeno, že kdo by se protivil proti rozhodnutím této komise, může být potrestán vězením do jednoho roku, nebo peněžitou pokutou do jednoho milionu korun, případně oběma tresty současně.

Národní kulturní komise ponechala na místě v Ústí nad Labem všechen inventář místního významu, ze kterého se právě instaluje prozatímní galerie uvnitř města, kde jsou soustředěny jednak obrazy Arnošta Derela, jednak historické portréty a práce krajinářské, pokud byly v Ústí nad Labem přímo malovány, nebo se města přímo týkají.

Z majetku konfiskovaného v bytech po Němcích nebo v bytech osob státně nespolehlivých, nemohou si Místní národní výbory přivlastnit žádný inventář, leda že by ho odkoupily od Fondu národní obnovy, tedy koupí. Národní kulturní komise neprodává, nýbrž propůjčuje. Jakmile bude mít město Ústí nad Labem vlastní řádnou obrazárnu, bude mu možno získat do ní půjčkou od státu obrazový a sochařský inventář podobným postupem, jako tomu bylo za prvé republiky, kdy Ministerstvo školství dávalo městům k dispozici výstavní inventář. Z okolních měst měla takto zapůjčený inventář například Galerie Augusta Švagrovského v Roudnici nad Labem.

Pokud běží o protesty proti odvozu převzatého inventáře, třeba k nim poznamenati, že podle nového rozdělení kulturní práce v Československé republice a podle připravovaného zákona o musejnictví, budou všechna městská musea a obrazárny, stejně jako městské archivy a místní galerie postátněny, což znamená, že městům budou musea vyvlastněna podobným způsobem, jako byly postátněny jejich plynárny, elektrárny atd. Takovýto postup totiž zaručí, že se sbírkám dostane té péče, které potřebují, a že budou vyloučeny všechny místní nekulturní vlivy, které dosud o sbírkách rozhodovaly. Sbírkám se takto dostane také školených vysokoškolských vedoucích sil, dostane se jim patřičných podpor, takže se stanou skutečnými kulturními ústavy kraje. Pak teprve budou napájeny ze sběrných středisek Národní kulturní komise, takže například město Ústí nad Labem dostane pak inventář z okolních museí, často i zahraničních, aby státní museum v Ústí nad Labem mělo ve svých sbírkách pouze ten inventář, který se kraje týká. Takto bude teda dosaženo i pořádku v kulturních otázkách.

Po zestátnění museí i galerií bude například z ústeckého, dnes městského musea, odvezena do Prahy i pozůstalost po archiváři Gindelym, ježto tento historik neměl s Ústím nad Labem nic společného a celá jeho pozůstalost byla k nám jen zavlečena z Prahy. Podobně bude odsunuta do Paříkova musea v Třebenicích i pozůstalost po Ulrice von Lewetzow, jako patřící do oblasti třebenického musea; zatímco do Ústí nad Labem se pak soustředí například všechna husitika, týkající se bitvy na Běháni, iluminovaných graduálů ústeckého rodáka Fabiána Pulíře, ústecké keramiky atd. Je to program dlouhé řady let, je podložen zákonem a třeba si naň zvyknout tak, jako jsme si zvykli říkat „dálnice“ místo „autostráda“, nebo jako jsme si zvykli na řízenou uliční dopravu. Města tedy získají zcela nový materiál historický i současný, odpovídající tradicím kraje, takže v městském museu nebudou napříště například střevíce z Brazílie nebo kontraktní knihy ze vzdálených měst, ale bude tam vše to, co mohl o městě zjistit stát svými příslušnými institucemi, z nichž právě jednou je Národní kulturní komise.

Tři relace o živnostenských dnech v Ústí nad Labem v r. 1946. V prvé stati s názvem „Živnostenská oblast středověkého Ústí nad Labem“ podává Piffl vývoj města, jeho růst a vybavení živnostenskými podniky. Piffl tu vzpomíná ten fakt, že ve středověku byly živnosti města chráněny okruhem, ve kterém se nikdo další nemohl usadit, aby nekonkuroval městským živnostem.

V druhé relaci „Připravujeme živnostenské dny v Ústí nad Labem“ je trochu statistiky o rozložení nejrůznějších živností v ústeckém okrese. Vzpomínají se tu mapy se zakreslenými různými živnostmi a jako zajímavost jsou tu přiřazeny mapy o rozmístění obchodů, škol a zdravotnických zařízení na okrese. Toto je příspěvek Městského musea. Nad statistikami byl umístěn nápis „Čest živnostenskému podnikání, které státy staví“. Z této relace cituji jeden odstavec: „Aby práce tak obrovských rozměrů, jako je právě uvedená statistika a soustava map, nepřišly nazmar, bude celý elaborát umístěn v městském museu ústeckém, jako dobový doklad pro růst okresu, pro jeho počátky v novém životě a pro historii jednotlivých míst v létě 1946. Je jisté, že účinky této statistiky překvapí především samotné živnostníky a obchodníky, pro něž je právě celá práce snesena. Současně je zde neskrývaně zachyceno dění celého okresu, tep jeho života, dech jeho práce. Zpracovaná statistika bude sice ofotografována, ale pravý její barevný účin podá jen pohled na ni samotnou, což právě vedlo správu musea k tomu, aby materiál zachovala pro příští generace.“

Z třetího článku o živnostenských dnech cituji: „Jak hluboko jde dnes studijní podklad pro vnitřní hodnotu živnostenských dnů ústeckých, ukáže nám nejlépe článek ve výstavní programové knížce, kam napsal městský archivář Dr. A. Piffl pojednání o vztahu dnešního města Ústí nad Labem s městem středověkým, které mělo svůj rázovitý život národnostního prolínání a osobitý ráz svého konzervativizmu.“ Dále se vzpomíná, že ústečtí živnostníci vždy podporovali umění, tak například většinu obrazů malíře Derela koupili právě živnostníci a obdobně tomu bylo s pracemi malíře Roeseckeho atd.

Ve stati „K vnitřní přestavbě ústeckého musea“ osvětluje Piffl, jak někdy náhoda přispěje k vysvětlení života a životního postoje císařského úředníka a českého šlechtice – běží tu o Jindřicha Krakovského z Kolovrat – k tomu, abychom lépe pochopili minulost našeho kraje.

„Výtvarná stránka našich bytů“ je název další relace. Zaobírá se hlavně kýčem a pak nákupní „horečkou“. Tu většina kupuje ne proto, že se jí obrázek líbí, ale proto, že má volné nějaké peníze a tedy kupuje.

V relaci „Poznámky k bitvě u Chlumce“, která se odehrála 29. a 30. srpna 1813, popisuje Piffl situaci Napoleonových jednotek a postavení spojenců, tj. Rusů, Rakušanů a Prusů. Spojenci tu porazili Napoleona a toto vítězství předznamenalo bitvu u Lipska, která se odehrála dva měsíce po bitvě u Chlumce.

„Povětrnostní podmínky v Ústí n. L.“ je název další relace. Tato informuje podrobně o tom, jaké účinky má ústecké podnebí. Vzduch je tu plný chemických, hlavně chlórových složek. Piffl končí úvahou o tom, jak opatrně se bude muset vybírat umístění příští Městské galerie v Ústí nad Labem, aby se předešlo aspoň těm nejtypičtějším zhoubným vlivům na exponáty.

Relace „Rytina a lept“ je vlastně vzpomínáním na první dojmy z grafiky a jejích tajů. Vysvětlování grafických postupů a zklamání z prvních nepodařených listů.

A relace „Malování a stavění vánočních Betlémů“ je právě taky vzpomínkou Pifflovou, na jeho dětské roky v Orlických horách a okouzlení z Betlémů, jejichž stavba měla v Ústí nad Orlicí a jeho okolí dlouhou historickou tradici.

„Některé ústecké miniatury“ – relace, ve které Piffl uvádí, že v Ústí nad Labem v minulém století pracovali tři čeští miniaturisté – Schránil, Zumsande a Brandeis – a ohlašuje zároveň výstavu, která přinese celou plejádu ústeckých miniatur, často posbíraných na smetištích, kam byly vyhozeny z neznalosti dnešních nových obyvatel.

„Rozložení průmyslu v pohraničí“ je úvahou, která vychází z historického vývoje zakládání průmyslu v pohraničí a nastiňuje problémy, které v pohraničí vznikají, když, dejme tomu, bylo celé osazenstvo některé továrny odsunuto a zatím se nepodařilo je nahradit novými osídlenci. Problémy s přemísťováním některých podniků do vnitrozemí atd.

V relaci „Staročeské památky literární v německých bytech“ vysvětluje Piffl, proč sbírá pro museum různé už vyhozené věci, proč hledá v nepotřebných papírech, proč pátrá po nejrůznějších památkách písemných nebo tisknutých v německých bytech. Jako příklad uvádí objev písniček Wáceslava Hanky s hudebním doprovodem Wáceslava Tomáška v jednom německém bytě v Trmicích. Jsou to texty z roku 1815. Jinou takovou raritou je malý svazeček jarmarečních písniček obsahující – cituji: „Novou píseň pro mládence a panny na světlo vydanou v Praze, k dostání u Bedřicha Stýbla na Dobytčím trhu v krámě knihařském v čísle 558. Dále Novou píseň při svatebním veselí, vyšlou v Prešpurce, a konečně Píseň novou mládencům a pannám k výstraze nevěrnosti, vydanou v Jindřichově Hradci, tiskem Aloisia Josefa Landfrasa“. To je jen malá ukázka smyslu sběru starého „haraburdí“ na ústeckých smetištích.

Další relace „Poznámky ke staré židovské architektuře v naší oblasti“ podává jistý přehled o hebrejském umění. Vysvětluje, jak obtížně se dostával ke studiu hebrejské architektury, její uspořádání rituálních staveb a místností. Piffl tu vzpomíná na starou synagogu jednak ve Vysokém Chlumci a jednak v Budyni nad Ohří. Pro techniky tu bylo mnoho zajímavého v prvcích stavebních. A lituje, že při bourání například synagogy v Teplicích-Šanově nebyl přítomen žádný odborník, který by byl mohl zachytit tyto zajímavé stavební prvky. Teplické gheto bylo rituálně komponovaným celkem, jehož tradice sahala až k Pražské Staronové synagoze. Tam totiž bylo použito nekonstruktivního prvku ve klenbě, aby byl porušen kříž vložením pátého žebra. Poznámky o hebrejském umění uzavírá Piffl takto: „Přesný obraz je předmětem dalších studií, které nám zvláště ukáží, jak se v našem prostředí měnil orientální ornament pod vlivem našeho baroku a jak toto umění převzalo za své především motivy klasicistické z doby okolo roku 1800, motivy připomínající sloh královských staveb, které zůstaly Hebrejcům věčně nevyplněným snem.

„Malíři v roce osmačtyřicátém“ – stať vysvětluje pojem slova „talent“ u výtvarníků, hlavně malířů. Piffl pokračuje opisem, jak se tito malíři ve školách vychovávají. A cituji: „Takovým mezníkem národním, který ovšem nemusí v tvorbě výtvarníkově znamenat žádný přelom, je pro nás rok 1848. K tomuto datu je všeobecně známo několik populárních jmen výtvarníků, jakýchsi es výtvarného světa, které skromně figurují ve středoškolských učebnicích vedle množství významných i podružných literátů, neboť naše kritika dosud nedospěla k onomu nadřazenému stanovisku, které by dovedlo říci, že malíř a sochař podávají národu stejné hodnoty, jako literát, básník a novinář.“ Jako příloha k této stati byla zpracována statistika malířů, žijících a tvořících v letech osmačtyřicátých minulého století. Z Nerudových kritických článků napočítal Piffl, že v těch letech žilo u nás 70 malířů. Graf patřící k této Pifflově stati je vzat z katalogu ústecké výstavy podobizen a miniatur z prvé poloviny století devatenáctého, kde byl doplňkem rámce výstavy a ilustrací poměrů v Čechách v době, kdy události politické spěly k definitivnímu rozdělení života v pohraničí na přednostní vrstvu německou a na trpěnou vrstvu českou.

Relace „K distribuci živností a povolání v pohraničí“ se zaobírá tím, jak se za Dvouletky krystalizovaly poměry v živnostech a různých povoláních našich obcí na ústeckém okrese. Změnou komunikačních cest obyvatelstva směrem do zaměstnání se změnily i podmínky umístění například trafiky v obci. Nebo dodávkami zemědělských strojů ubyla potřeba kolářských dílen v některé obci. Úkoly distribuce směrem k životní úrovni atd. A konec relace cituji: „Z této úvahy o distribuci také vidíme, že Dvouletka není konečným stadiem našeho hospodářského života, nýbrž že namnoze teprve přinese podklady pro další pracovní studie, neboť práce je živá a regulativ se stane přítěží, jestliže ztratil na pružnosti.“

Ve stati „Musejník ve Dvouletce“ se zamýšlí Piffl nad tím, jak se mění celý život i v detailech v pohraničí. Srovnává, jak a proč bylo hospodářské stavení podhorské obce postaveno právě tak a přemýšlí o tom, jaké tu nastávají změny a co se tedy také musí změnit v charakteru tohoto hospodářství, v jeho uspořádání, vybavení atd. Pak vysvětluje, že poslání dnešního musea není jen ona vitrínová činnost a psaní inventáře. Musejník by měl zachycovat i fotoaparátem změny struktur a hospodaření v pohraničí. Mělo by být zachyceno, jak například nový obyvatel rovná dříví okolo chalupy, jeden do stohovitých věží, druhý podél stěn chalupy, tak, jak tomu uvykl ve svém starém domově. Jako nový osídlenec tu neb onu věc neumí, protože se s ní ve svém dřívějším působišti nikdy nesetkal. Jak se bude vyvíjet styl života od řeči dětí, přes nošení určitých oděvů, jak se bude měnit vůbec způsob života, návštěva kostela, hospody, poutí, jarmarků a schůzí. Jak se bude měnit zájem o kulturu, o knihy, tisk, jak se bude vyvíjet patriotismus k novému domovu. Musejník musí být populární osobou, ke které mají lidé důvěru, a jen tak je možné získat lidi, aby se přišli podívat do musea, až poznají, že musejní sbírky jim mají co říci a že tu jsou pro ně a nikoliv pro vědce.

Relace „Rodinné kroniky“ je vlastně výzvou k tomu, aby noví obyvatelé pohraničí si psali deníky, aby zachycovali události, které se týkají jich a jejich rodin, ale i všech událostí veřejných. Připomíná, jakou to bude mít po letech cenu historickou.

V relaci „K závěru ústecké výstavy miniatur“ zaznívá na jedné straně hořkost z nepochopení úmyslu představit bohaté nálezy uměleckých předmětů široké veřejnosti, na straně druhé pak ocenění daru z výtěžku jedné řepné brigády úřednictva jednoho ústeckého podniku, který zachránil a vyrovnal deficit této výstavy.

Relace „Pásmo z veršů Alfreda Piffla“ uvádí jeho verše: „Jak málo stačí ke štěstí“, „Můj tatínek“, „Na wightonské faře“ a „Zima v Litomyšli“. Jsou to verše z dřívějších let.

Další titul relace „Rekapitulace letošní práce v ústeckém museu“ přináší pár humorných zážitků o lidech, kteří si do musea psali o „nějaký peníz“ z pokladu, který museum objevilo. Nebo chtěli na Pifflovi „ten vzácný obraz Prodané nevěsty“. Běželo tu o Liebscherův obraz „Rozmysli si, Mařenko, rozmysli“. Taky o tom, jak se chovali lidé, když je Piffl požádal, aby část bouračky zatím neodklízeli, že je třeba věc ofotografovat a proměřit. Odpoledne, když Piffl přišel s fotoaparátem, však nebylo po té partii ani památky „protože tady bude stát nové město, krásné a moderní, které nebude takovéhle škváry potřebovat“. Piffl tu dál vzpomněl, že chystá knihu vzpomínek na svůj první rok v Ústí. Bohužel, k zamýšlené knize nikdy nedošlo a zbylo tu jen těch pár relací do Oblastního vysílače rozhlasu a pár článků v různých severočeských novinách a časopisech.

V relaci „Lidové kalendáře a lidová literatura“ vzpomíná Piffl na spisovatele Bohdana Kamínského, jak si vážil kalendářů a co o nich říkal za besed u nakladatele Rajchla v jeho knihkupectví na Újezdě na Malé Straně v Praze. Velkou váhu kladl Kamínský na místo kalendářů v probuzenecké době a vlastně v celém minulém století; jak vesnice celou zimu žila z jejich obsahu při dračkách peří nebo za jiných sešlostí na vesnici. Nakonec se Piffl zmiňuje i o písničkách, které vznikaly v minulém století na severočeských haldách a plánech.

Pifflova relace s názvem „Připravujeme se na sjezd archeologů v Karlově Studánce“ zdánlivě nesouvisí s Ústím nad Labem. Avšak relace se zabývá rekonstrukcí pravěkých chat v Tuchomyšli, jež jsou obdobou pravěkých chat v Maloměřicích u Brna. Obojí tyto chaty, respektive jejich půdorysy a způsob stavby vyřešil právě Piffl a na sjezdu archeologů v Karlově Studánce o tom podrobně referoval. V této relaci přibližuje autor laikům postup vykopávek a rekonstrukcí v terénu.

Touto relací končí referát o přebohaté Pifflově činnosti v Ústí nad Labem od ledna 1946 do srpna 1947. Myslím, že v letech porevolučních a za podmínek Dvouletky to byla práce průkopnická a jistě ještě dnes se mnoho čtenářů těchto řádků zamyslí nad atmosférou a podmínkami k práci na kulturním poli severočeského pohraničí té doby.