Když byl v roce 1903 položen základní kámen vily, rozprostírala se široko daleko jen zelená stráň. Dnes dům ze všech stran tísní řady činžovních domů a samostatně stojící vilka se zahrádkou vypadá mezi nimi trochu nepatřičně. V době svého vzniku ale s okolním naprosto ladila. Byla postavena jako součást areálu „Všeobecné německé hospodářské výstavy“ a je jedinou budovou, která se z velkolepého komplexu zachovala do současnosti.
Všeobecné výstavy, obdoby současných veletrhů, byly v 19. století velmi oblíbené. V roce 1891 se uskutečnila proslulá Jubilejní výstava zemí koruny české v Praze. Tehdy vyhrocené česko – německé vztahy ale vedly většinu představitelů českých Němců k odmítnutí účasti a k myšlence uspořádat si vlastní velkou výstavu. Toho se dočkali právě roku 1903 v Ústí nad Labem.
Výstaviště vyrostlo za městem v prostoru dnešních Městských sadů. I když tomu pražskému se rovnat nemohlo, bylo pojato opravdu velkoryse. Jeho součást tvořila dokonce maketa středověkého Ústí v měřítku takřka 1:1. „Staré Ústí“ obepínaly hradby s městskými branami a uvnitř se rozprostíralo celé náměstí s dominantou renesanční radnice. Domy byly ze dřeva s kašírovaným povrchem, ale vypadaly věrohodně. Návštěvník v nich našel obchody se suvenýry a občerstvením. Jen pohled z boku prozrazoval, že jde jen o kulisy. V areálu výstaviště se nacházela i alpská krajina se salaší, či umělý vodopád.
Do kontrastu s historií a romantikou postavili organizátoři průmyslovou halu s vymoženostmi moderní techniky. Parní stroje hučely, ozubená kola řinčela a fascinovala návštěvníky. Jeden z vrcholů výstavy představovalo veřejné vysílání pavilonu bezdrátové telegrafie. Zapsalo se do historie české vědy a techniky, šlo o vůbec první úspěšný pokus na našem území. Protektorem výstavy se stal arcivévoda Ferdinand Karel a mezi 600 tisící návštěvníky si výstaviště prohlédla řada celebrit, třeba český místodržící Karel Coudenhove.

Bez vítěze

Akci uspořádal místní živnostenský spolek. Aby zajistil zdroje financování náročného projektu, rozhodl se vyhlásit podpůrnou loterii. Vytiskl tisíce krásných barevných losů v ceně jedné koruny. Los nesl obrázek hlavní ceny – vily v hodnotě 20 tisíc korun. Tu nechali organizátoři postavit na stráni nad výstavištěm podle návrhu ústeckého architekta Julia Hausera. Exkurse domu byla součástí prohlídkové trasy.
Výstava skončila po 87 dnech a došlo na vylosování cen. Majitelé všech 17 820 prodaných losů se ale dočkali zklamání. „Los s číslem připadajícím na hlavní výhru nikdo neměl, zůstal totiž neprodaný na pultě jednoho vídeňského obchodu,“ popisuje fiasko loterie ústecký historik Tomáš Okurka, který se detailně zabýval dějinami ústecké výstavy. Další ceny jako nábytek, stříbrná truhla, klavír či obrazy, byly jen chabou záplatou pro natěšené soutěžící.
Ale organizátorům přišla neudaná hlavní cena vhod. Výstava se totiž potýkala s mírnou finanční ztrátou, loterie neměla takový ohlas, jak se čekalo. „Pořadatelé dům po skončení výstavby prodali za 19 200 korun strojvedoucímu Franzovi Fohrymu,“ upřesňuje přínos nepovedené loterie Tomáš Okurka.
Franz Fohry se do vily nastěhoval se svou manželkou Annou Marií, ale dlouho v něm nezůstal. V roce 1917 ještě žádá město o opravu chodníku před svým novým domem, ale roku 1923 už ústecký adresář uvádí jméno nového obyvatele. Strojvedoucí prodal vilu majitelům Severočeské továrny na žárovky Zimmer a Zschocke. Drážďanští průmyslníci otevřeli v Ústí svou pobočku roku 1919. Na trh dodávali žárovky pod značkou Meteor. Ve vile se usadil Ing. Hugo Zschocke s manželkou Selmou. A rodina vlastnila dům až do konce druhé světové války.

Secese s kořeny v historismu

Dům vyniká členitostí, fasádu zpestřují arkýře, balkóny, z každé strany nabízí naprosto jiný pohled. Přesto je oproti původnímu návrhu architekta Hausera vytištěném na losu výrazně méně zdobný. Organizátoři výstavy chtěli evidentně ušetřit, a tak projekt částečně očesali a zjednodušili. Zmizela věžička ze střechy, ozdobné schodiště do zahrady, okrasné okenice se srdíčky apod. Ale v jádru to zůstal tentýž dům. Přestože jde o secesní architekturu, stále je ještě pevně zakotven v historizujících slozích.

Nejcharakterističtější znak domu představují štíty napodobující dřevěné hrázdění středověkých měšťanských domů. Pod vlivem secese jsou trámy zprohýbané do netradičních obrazců. Tvoří různé vlny, oblouky i kruh. Pokud budeme hledat skutečný secesní motiv, najdeme na fasádě domu vlastně jen jediný. Konzoly, jež nesou arkýř v přízemí, zdobí štuk s rostlinným propletencem - přímo učebnicový příklad secesní ornamentaliky.

Vila prošla na konci 20. století zásadní rekonstrukcí, která vrátila zchátralému objektu lesk a současně ho obtěžkala drobnými přístavbami ve snaze zvýšit kapacitu penzionu. Současná majitelka Lada Heilmannová má k domu niterní vztah, neboť ho zdědila po prarodičích. Ti koupili objekt po roce 1945 jako konfiskát po Němcích. Přistěhovali se do pohraničí z Prahy a v Ústí převzali řízení jednoho řeznického podniku. Nový domov si rychle zamilovali, v roce 1956 si ho nechali zvěčnit malířem.
Obraz se dochoval a je z něho možné číst stavební úpravy, které do té doby dům postihly. Především zmizela otevřená dřevěná veranda u vchodu do zahrady. Obednění z ní vytvořilo zimní zahradu, s výrazem domu však příliš neladila. Až do konce 90. let žádné další výraznější proměny stavba neprodělala. Bohužel stárnoucí majitelé neměli sílu ani na nutné opravy. Dům byl pak určitou domu neobydlený.

Ve vile je dnes penzion

Vchodové dveře s aktuálním nápisem „Penzion Lada“ jsou přes sto let staré, poslední rekonstrukce je respektoval jako všechny ostatní původní dveře v interiérech. Za malou předsíňkou se hned rozprostírá schodišťová hala. Dnes slouží jako recepce. V přízemí je byt majitelky. V někdejších hlavním salonu hosté snídají a ve výklenku zmiňovaného arkýře trůní televizor. Bývalá dřevěná veranda byla při rekonstrukci rozšířena do zahrady a je z ní pokojík majitelky. Schodiště do prvního patra je dřevěné.
Bohužel v době, kdy byl dům pár měsíců opuštěný, přišel o své původní ozdobné zábradlí. Někdo ho ukradl. Zbyl jen jediný sloupek s vyřezávanou hlavicí, který svým tvaroslovím koresponduje se secesním duchem stavby. V mezipatře leží vchod zvýrazněný malou římsou, vedl kdysi na záchod. Dnes místnůstka ukrývá pračku a sušičku. V prvním patře a v podkroví vyrostlo sedm hostinský pokojů. Ten nejoblíbenější má terasu s původním balustrádovým zábradlím.
Do sklepa padá schodiště úzkou a dlouhou šachtou. Suterén leží zvětší části nad zemí, a tak je poměrně prosvětlený. Za okupace tu majitelé zřídili byt pro podnájemnici, ale při kontrole roku 1939 ho hygienik označil spíše za „vězeňskou celu než obytný pokoj“. Prostory běžně sloužily jako sklad uhlí, prádelna a sušárna. Současná majitelka je přestavěla na solárium a fitcentrum.

O pozoruhodných okolnostech vzniku vily majitelka ví. „Prarodiče ten příběh znali, ale já jsem se ho od nich dozvěděla, až krátce předtím, než jsem dům převzala. Pak mi o tom vyprávěl i jeden klient fitcentra,“ poznamenala Lada Heilmannová. Když si prohlížela obrázek z dobového losu, trochu ji zamrzelo, že organizátoři výstavy šetřili a nerealizovali projekt v plné šíři se všemi navrhovanými ozdobami.

Kde stavbu najdete

Balbínova 2, Ústí n. L. - Klíše

Karta stavby

Rodinný dům v Balbínově ulici