Skončí na skládce? Zní dilema nad obří plastikou akademického sochaře Karla Kronycha před obchodním domem Labe v centru Ústí. Kuriózní dílo z dob normalizace překáží plánované rekonstrukci nákupního centra a nikdo o jeho návrat ani přestěhování nestojí.
„Sejdeme se u nesmyslu,“říkávali Ústečané, když si dávala dostaveníčko u podivné Kronychovy plastiky vytvořené v roce 1973. Oficiálně dílo z betonu a keramické mozaiky znázorňuje zvlněnou hladinu Labe, stejně jako netradičně pojatá fasáda blízkého obchodního domu od architektky Růženy Žertové.

Orientační bod

O toto výtvarné dílo ve veřejném prostoru a vyhlášený orientační bod ale obyvatelé města brzy přijdou. „Pod plastikou je výměníková stanice a její strop je v havarijním stavu. Kvůli opravě musíme plastiku odstranit. Zpět ji už nechceme, akorát láká k noclehu bezdomovce,“ vysvětluje ředitel Labe Petr Chmátal.

Město není proti odstranění

Majitel už má k odstranění dobrozdání od magistrátu. „Doporučili jsme před odstraněním ověřit autorská práva k dílu. Chceme také vidět návrh na úpravu prostoru po rekonstrukci,“ uvedl stanovisko města Jiří Hovorka, vedoucí majetkového oddělení odboru správy a evidence majetku.
Ozývají se i hlasy proti likvidaci plastiky. „Je to produkt své doby, kdy se výtvarná díla tvořila jako povinná součást stavby, ale stála často mimo ni. Přitom mohla plnit stejnou roli jako třeba sochy uvnitř katedrály. Chce se nejdřív zamyslet, nakolik plastika spolužije s architekturou Labe,“ poznamenal ústecký architekt Matěj Páral.

Váš hlas možná pomůže

Webové stránky o architektuře Ústí-Aussig.net vyhlásily anketu, jak naložit s plastikou, zda zbourat, vrátit nebo třeba přestěhovat na jiné místo. Majitel je přístupný i jiným řešením než nenávratné likvidaci. „Projeví-li někdo zájem, dílo mu darujeme. Jsme připraveni přispět i na přestěhování v rozsahu investic, které máme vyčleněné na likvidaci,“ reagoval Petr Chmátal. K odstranění má dojít příští rok na jaře.
Autor ústeckého „nesmyslu“ Karel Kronych stvořil monumentální plastiku také pro pražskou zoo a další místa hlavního města. Podílel se na sochařské výzdobě mimořádně úspěšného pavilonu na světové výstavě Expo 58 v Bruselu, za nějž Československo získalo zlatou medaili.

Rozpačité dědictví

Za normalizace platilo nařízení, že z rozpočtu každé stavby musí jít část na výtvarná díla. Nikdy v novodobé historii státu nevzniklo tolik plastik ve veřejném prostoru, jako tehdy, byť výtvarná a ideologická úroveň mnohých byla pochybná.

"Ostudou je, že tyto plastiky trpí nejen obyčejným vandalstvím, jako posprejování, ničením či jejich krádeží, ale také špatnou revitalizací stavebníků, kteří často přistoupí k jejich odstranění než k jejich údržbě. Bývá nedobrým zvykem, že architekt v rámci polidštění našich panelových sídlišť je radši opatří tepaným zábradlím, fasádou zmrzlinových barev a napodobeninou sedlové střechy, než aby zprovoznil fontány, či restauroval sochy," kritizuje osud podobných děl na svých pozoruhodných stránkách o normalizačních plastikách ve veřejném prostoru "vetrelciavolavky.cz" Pavel Karous.

(Rozšířená verze článku publikovaného v severočeské příloze MF DNES, 11. 08. 2010)