Vila Kind patří k význačným stavebním památkám architektury 19. století v Ústeckém kraji, byť doposud odbornou i laickou veřejností opomíjenou. Přičiněním špatné údržby i svého netypického umístění byla mnohými vnímána spíše jako zanedbaný řadový činžák než luxusní vila.

Stavba přitom byla už záhy po své dostavbě opakovaně publikována v odborném tisku. Je vzácnou ukázkou díla známého vídeňského architekta Hartwiga Fischela, který vynikl především coby teoretik a publicista, a realizoval tak jen málo staveb roztroušených po Evropě.
Navíc je ústecká vila jeho vůbec prvním známým dílem v oblasti obytné architektury. Stavba převyšuje srovnatelnou dobovou vilovou produkci střídmostí vzhledu a praktičností interiérů.
V současné době hodnotu vily ještě zvyšuje míra autentičnosti exteriérů i interiérů, které se dochovaly velmi blízko podobě ku stavu z roku 1896, a to jak v prostorové dispozici, tak v mnoha půvabných i technicky zajímavých detailech. To platí i přes následky letitého zanedbávání a řady necitlivých stavebních úprav, kterými vila utrpěla mezi léty 1945 a 2009, kdy povětšinou sloužila jako učiliště.

Výhled pro Hedwigu

Dvoupodlažní vila ústeckého průmyslníka Richarda Kinda stojí v těsné blízkosti historického jádra města. Je usazená v prudkém svahu na masivní terase. Hlavní průčelí vystavuje nezvykle mimo uliční čáru, na jih do labského údolí a nabízí tak úchvatné výhledy proti hradu Střekov a výletní restauraci Větruše. Protilehlou stranou je dům přistavěn k už stávající vile posazené o terasu výš, což si vyžádalo originální řešení vnitřní dispozice v návaznosti na způsoby přirozeného osvětlení „bezokenních“ prostor. Za vilou se rozkládá někdejší podlouhlá zahrada v šířce terasy.

Vilu nechal průmyslník postavit pro sebe a svou manželku Hedwigu. Tento mimořádně úspěšný podnikatel židovského původu se nejspíš nenarodil v Ústí, ale přistěhoval se do severočeské metropole stejně jako mnoho jiných židovských rodin v poslední čtvrtině 19. století.
Svou úspěšnou podnikatelskou dráhu, která mu přinesla kapitál ke stavbě luxusního sídla, zahájil v roce 1885, kdy převzal společně s Prokopem Herglotzem chemickou továrnu, založenou roku 1863 ve Všebořicích. Firma „Kind a Herglotz“ se zabývala destilací olejů, téru a pryskyřice. Roku 1890 majitelé přestěhovali výrobu do moderního areálu ve čtvrti Kramoly na Střekově (dnes pohlcena areálem STZ) a zaměřili se především výrobou minerálních mazacích olejů a tuků. Od smrti společníka v roce 1891 firmu vlastnil jen Richard Kind.

Nedostižná mazadla

Ve svém oboru platila značka Kind a Herglotz za nedostižnou špičku v rakouské monarchii a svou produkcí pokrývala i zahraničí. Správně odhadla nastávající přelom v mazání strojů. Do té doby užívané rostlinné oleje začaly nahrazovat v mnohém výhodnější minerální oleje.

Roku 1886 se Kind jako první v Rakousku pustil do výzkumu této problematiky a vyvinul na svou dobu dokonalé minerální oleje a tuky. Ty zavedly do užívání rakouské dráhy a brzy byly veškeré lokomotivy mazány jen mazivy z ústecké firmy, toto výsostné postavení trvalo až do první světové války. Kind měl pobočky po celém Rakousku i v New Yorku. Dál spoluvlastnil továrnu na želatinu Kind a Landesmann a mechanickou tkalcovnu Bratři Kindové.

Obdivovaná Vídeň

Zvát si vídeňské architekty byla mezi ústeckou průmyslovou smetánkou na přelomu 19. a 20. století móda. Řada domů nejbohatších Ústečanů té doby vyšla z oblíbené „Kanceláře pro architekturu a umělecké řemeslo“ Miksch a Niedzielski. Ať už to platí o zbořené vile chemika-vynálezce a ředitele Spolku pro chemickou a hutní výrobu Maxe Schaffnera postavené 1874, nebo stojících vilách uhlobaronů Eduarda Jakoba Weinmanna (1895) a Ignaze Petschka (1902) v Churchillově ulici, či o vile Carla Friedricha Wolfruma (1887) v ulici Na schodech v sousedství Kindovy vily. Tvořili tu i jiní vídenští architekti, například slavný Otto Prutscher, který navrhoval vilu Antona Hübla (1924) v Rooseveltově ulici. Vazba na Vídeň jako kulturní a správní centrum monarchie byla tehdy v Ústí přirozená, často těsnější než vazby na hlavní město českých zemí Prahu.
Příkladem toho je i angažování Hartwiga Fischela. Tento vídeňský architekt studoval architekturu na Technické vysoké škole, pak na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Tam se stal asistentem na katedře středověkého stavitelství. V letech 1887-88 pracoval ve významném ateliéru Fellner a Helmer, pak nastoupil jako architekt Severní dráhy císaře Ferdinanda. Výčet jeho realizovaných projektů je však překvapivě malý a čítá do 20 staveb.

Důvod tkví ve Fischelově nepřeberné publikační činnosti. Realizoval se především jako spisovatel odborné literatury o architektuře, malířství a uměleckém řemesle. Psal také o architektech své doby, takovým hvězdám jako byl Gustav Klimt, Egon Schiele nebo Otto Wagner sepisoval nekrology právě Hartwig Fischel. Publikoval v řadě předních odborných časopisů monarchie. V pozdním věku převrátil naruby jeho život jako ostatně všem obyvatelům Evropy židovského původu - nástup nacismu. Z Rakouska prchnul krátce před anšlusem v roce 1938. Nový domov našel v Londýně, kde zemřel ještě v průběhu druhé světové války ve věku 81 let.

V jednoduchosti síla

Na stavbách, které navrhl, je čitelný jeho rukopis. Jeho způsob tvorby byl veskrze jednoduchý. Názorným příkladem může posloužit právě jeho vila v Ústí. Vnější výraz charakterizují skromné neorenesanční formy, a to v době, kterou charakterizoval neoromantismus s přemírou ornamentu a osazovaní vil bezúčelnými věžemi. Zároveň ústecká vila vykazuje velký ohled na dané místní terénní podmínky i na vztah k okolní krajině. Podobné znaky vykazuje také jím navržené kasino u Karlovače v Chorvatsku (před rokem 1917) nebo bytový dům pro úředníky v Bratislavě (1917).

Když dnes navštívíme Kindovu vilu, vidíme prakticky stejný dům jako v roce 1896. Do domu se přichází uličním průčelím skrze vestibul se schodištěm. Centrální prostor tvoří prostorná hala prostupující až do podkroví, kde je završena střešním světlíkem. De facto jde o zastřešené atrium. Mezi mansardovým a druhým nadzemním podlažím předěluje halu na výšku sklo-kovová konstrukce ozdobného stropního světlíku. Hala má všechny rohy zkosené, stejný zkosený roh se nachází na zrcadlově obrácené straně v místnostech na halu navazujících. Tím vznikly nenápadné šachty pro rozvod tepla, které ukrývají radiátory a vzduchové průduchy maskované zvenčí ozdobnými mřížemi či falešnými krby.

Štuky, mramor a keramika

První nadzemní podlaží skýtalo reprezentativní prostory situované k jižní straně, k severní zastavěné straně pak architekt umístil technické prostory jako kuchyň a toalety. Na stejné straně stojí i hlavní a jediné schodiště, které je striktně oddělené od prostoru haly, ovšem přímo z haly je přístupné dveřmi. Ústí opět do haly v druhém nadzemním a mansardovém patře, kde přístup k jednotlivým místnostem zajišťují ochozy vedené po celém obvodu haly. V druhém nadzemním podlaží měli původní majitelé ložnice, v mansardovém patře se pak nacházely technické prostory a obytné pokoje služebnictva. Z původních prvků ve vile najdeme bohaté štukem zdobené stropy, dřevěné obklady stěn, mramorové krby s velkým zrcadlem, dokonce i původní keramický obklad někdejší kuchyně s jemných květinovým dekorem. Úchvatné jsou původní kliky dveří a oken s neorenesančními motivy.

Záhadný osud vily

Soukromý život Richarda Kinda nejspíš nebyl plný úspěchů jaké vykazovaly jeho podnikatelské aktivity. Naznačuje to právě osud jeho vily. Tu nechal postavit jako rodinné sídlo pro společný život s manželkou Hedwigou a očekávaným potomstvem (roku 1902 se narodil syn Franz). Překvapivě ale vila navržená architektem Fischelem na míru Kindových zůstala ve vlastnictví rodiny jen něco málo přes deset let (nejméně do roku 1907). Není jasné, co vedlo průmyslníka k prodeji honosného sídla, zda nutnost rychle finančně sanovat nějaký podnikatelský neúspěch, či zda, a to spíše, nějaká nepříjemná rodinná záležitost. Už v roce 1912 ale uvádí prameny jako nového majitele Rudolfa Fehrese. Richard Kind má v té samé době překvapivě nahlášeno bydliště v pronajatém bytě u Anny Rösslerové na Masarykově třídě 1336/4. Bydlí v činžovním domě, sám bez manželky, která ho buď opustila anebo zemřela. Na stejné adrese se mezi léty 1925 a 1927 zdržoval i syn Franz Kind, který se ovšem už po první světové válce přestěhoval do Vídně, kde obdržel domovské právo a stal se občanem Rakouské republiky.

Článek vznikl na základě stavebně historické studie zpracované na objednávku ústecké architektonické kanceláře AVN architekta Vladimíra Nováka, která připravuje projekt na úpravu vily pro účely Severočeské vědecké knihovny.

str_replace("\n", " ", "")