Vedení města se tehdy k tomuto smutnému NEJ hrdě hlásilo. Rekordem bohužel nesmyslná asanace historického jádra města zdaleka nekončila. Počítalo se s kompletní přestavbou ústeckého centra po vzoru saských Drážďan.

Akce „Demolice střed“

Město betonu a oceli, Město stavbařů, tak bylo v duchu socialistických hesel nazýváno Ústí nad Labem v 70. a 80. letech 20. století. Přezdívky charakterizovaly obrovský stavební ruch panující v severočeské metropoli. Nové zástavbě musela ustoupit značná část historických domů. Bourání se stalo v Ústí běžným jevem. Nejdříve se demolovaly domy pomocí bagrů a ručně, to ale bylo zdlouhavé a práce obtěžovaly okolí hlukem a prachem. Hledala se rychlá, kvalitní, levná a bezpečná metoda.

První odstřel domu pomocí výbušniny zažilo město roku 1976, kdy během pár vteřin padla k zemi krásná klasicistní budova soudu na Mírovém náměstí. Demolici provedli specialisté z Brna. Metoda se Ústeckým tak zalíbila, že záhy vzniklo vlastní pracoviště trhacích prací přímo v Ústí při podniku Vodohospodářské stavby. Generální zkouškou pro nový tým bylo osm domů v centru na jaře roku 1979. Odstřel měl akční název – akce „Demolice střed“. Ani 866 kg trhaviny ale nesložilo domy zcela dokonale. Dvě štítové stěny výbuchu odolaly.

To se nesmělo opakovat. Tým střelmistrů totiž za pár měsíců čekal mimořádný úkol - zbourat celý blok obytných činžáků a vil mezi Masarykovou a Churchillovou ulicí. K tak rozsáhlé demolici v centru obydleného města bylo v Československu přistoupeno vůbec poprvé. Snaha byla zlikvidovat co největší počet domů jedním odstřelem, aby práce co nejkratší dobu narušovaly život města. Zvládnout všechno najednou si ale střelmistři netroufli a akci rozdělili na dvě etapy. V první etapě mělo padnout 12 domů a o tři měsíce později zbylých 19. I tak šlo ale o československý rekord.

Bourání až do roku 1988

Projekt musel řešit usměrnění pádu domů do dvorních traktů, zabránit rozvalení suti do ulice. Zvlášť kvůli tomuto odstřelu vyvinuli odborníci speciální roznětnici. 8. prosince 1979 padla první část ulice. Následující tři měsíce navrtávali dělníci díry do zbylých domů, dva týdny pak trvalo nabíjení vrtů trhavinou. Historický odstřel se odehrál 23. února 1980 takřka bez závad. Tři rozbité výlohy a několik popraskaných okenních tabulek byly v poměru k rozsahu hromadné demolice podle dobového komentáře „skutečně nepatrnými škodami“.

Na vybouraném místě vyrostly nevzhledné paneláky s malometrážními byty, nákupní středisko a pozoruhodný objekt hotelu Vladimir. Ústecké pracoviště trhacích prací provedlo do „sametové revoluce“ odstřel více než stovky domů, to představovalo vybouranou plochu 2 km2. Většina z toho se odehrála přímo v krajském městě. Demolice pokračovaly až do roku 1988. Posledním odstřeleným domem v centru byla neorenesanční budova hlavní pošty. Své nejslavnější demolice má Ústí zachyceny na dobovém dokumentárním filmu.

Bez ohledu na nenahraditelné škody, které napáchaly demolice v Ústí nad Labem v dobách socialismu, v roce 2007 schválilo město záměr soukromého investora zbourat v centru dalších 25 historických domů. Na jejich místě má vyrůst obchodní centrum..

(text převzat z knihy Šedesát ústeckých NEJ vydané 2008)