V pátek 19. září 1909 bylo v Ústí nad Labem slavnostně otevřelo první divadlo. Bohatě zdobená neorokoková fasáda honosné budovy odráží ambice tehdejších městských radních. Je ale zároveň dokladem dobového skandálu.

Kdyby totiž vedení města před sto lety respektovalo výsledky architektonické soutěže, stálo by v Ústí úplně jiné divadlo. Podobu vítězného, ale nezrealizovaného návrhu se podařilo ústeckým historikům odhalit až nyní.

Tvůrcům webu o ústecké architektuře Usti-Aussig.net se shodou okolností podařilo pár dní před stoletým jubileem objevit vydání berlínského časopisu Architektur Konkurenzen z roku 1908, které se ústecké soutěži detailně věnuje. Otiskuje také vyobrazení všech vítězných návrhů. Ani jedno ze tří oceněných míst ale nepatří autorovi projektu nakonec postaveného divadla.

Ačkoli bylo Ústí na konci 19. století rozvíjející se průmyslovou metropolí, své stálé divadlo dosud nemělo. „Ochotnické spolky a kočovné divadelní společnosti hrávaly po hospodách, ale zájem o postavení řádného divadla sílil jak u veřejnosti, tak u zástupců města,“ popsal tehdejší dobu ředitel ústeckého archivu Vladimír Kaiser.

Zadání: kapacita 800 míst, cena 800 tisíc Veřejnou architektonickou soutěž vypsalo vedení ústecké radnice v roce 1906. Zadání znělo: divadlo pro 700 až 800 osob s předpokládanými náklady 800 tisíc rakouských korun. Sešlo se 42 návrhů. K posouzení usedla komise obsazená význačnými odborníky ve stavebnictví z Vídně i Berlína doplněná místními architekty a zástupci městské rady.

Dvanáct účastníků

Ze zaslaných návrhů komise okamžitě 19 vyřadila pro nedostatky v architektonické či stavební části návrhu. Do konečného výběru pak postoupilo jen 12 účastníků. První místo a odměnu 1 500 korun obdržel málo známý vídeňský architekt Rudolf Kraus.

„Architektonické provedení vpravdě dobře zapadá do prostředí města. Zvláště v bočních fasádách však mohla být stavba ještě zjednodušena. Obě frontální věže u vstupu se zdají být málo vysoké a měly být očištěny od přetékajících ornamentálních detailů. Jako celek je ovšem návrh velmi kvalitní a není divu, že komisi padl zvlášť do oka,“ posoudil tehdy v časopise Architektur Konkurenzen vítězný návrh berlínský architekt Hermann Scheurembrandt.

Krausova kultivovaná neobarokní stavba měla nabídnout 851 míst k sezení a 75 ke stání. Odhadované náklady byly ale příliš vysoké - 1,4 milionu korun.

Druhé místo a odměnu tisíc korun získal architekt Helmer, který spolupracoval s městem na výběru pozemku. Návrh zpracoval společně s kolegou Ferdinandem Fellnerem, s nímž tvořil ctěné duo, jež mělo za sebou výstavbu desítek divadel, paláců a obytných budov, mimo jiné dnešní Slovenské národní divadlo v Bratislavě.

Třetí cenu s prémií 600 korun dostal návrh pražského architekta Friedricha Kicka, který je mimo jiné autorem secesní radnice v Bílině. I tady se drží secese a stavba takového zjevu by jistě Ústí dělala čest. Její finanční náročnost článek neuvádí, ale s ohledem na mohutnost byly také zřejmě příliš vysoké.

"Vyhrála" levnější varianta

Nejspíše proto dostal nakonec přednost výrazně levnější návrh vídeňského architekta Alexandra Grafa, který se soutěže vůbec nezúčastnil (zúčastnil se, ale neumístil se na bodovaných pozicích /pozn. autorů webu/). A to i přesto, že jeho ústecký projekt nebyl příliš originální.

„Drží se obvyklého divadelního typusu posledních desetiletí. Fasáda sice zapadá do okolí, ale nese konvenční dekoraci ve stylu rokoka. Členění masy je s ohledem na malé rozměry budovy příliš bohaté a bouřlivé, takže na obrázku působí dojmem velmi velkého divadla. To je klam, který by se ve skutečnosti mohl otočit v protiklad,“ kritizoval Grafovu vizi architekt Scheurembrandt na stránkách dobového časopisu. Nutno ovšem přiznat, že Grafův návrh zase jiní architekti ocenili. Graf je navíc dodnes uznávaným tvůrcem řady divadelních budov v Česku, ale i ve Vídni či Lublani.

Pro tehdejší městskou radu ale zřejmě byla nejzajímavější přepokládaná cena: pouhých 657 438 korun při kapacitě 870 diváků. Co na tom, že v konečném výčtu nakonec stejně náklady vyšplhaly přes milion.

Upravená verze článku publikovaného v severočeské příloze Mf DNES, 16. 6. 2009