Tajuplný svět tichého podvodního světa korálů učaroval staviteli umělých ostrovů a vizionáři podmořské architektury Wolfu Hilbertzovi (1938-2007). Překvapivě má tato mimořádně zajímavá osobnost světové architektury úzkou vazbu na Ústí nad Labem.

Wolf Hilbertz v Ústí nad Labem žil v dětství za druhé světové války, což dosud česká veřejnost vůbec nevěděla. Sotva sice ústecký pobyt nějak zásadněji ovlivnil Hilbertzovu tvorbu, ale je to zajímavá příležitost seznámit se s tímto kuriózním architektem.

Architekt německého původu Wolf Hilbertz se neproslavil návrhem nějakého domu ale unikátním vynálezem. V sedmdesátých letech 20. století si totiž dal patentoval metodu, která umožňuje stavět pod mořskou hladinou korálové útesy a dokonce celé ostrovy.

Celý postup má velmi prostý princip. Do moře se ponoří kovové konstrukce a na ně připojí elektrický proud. Zbytek udělá příroda sama. Zásluhou elektrolýzy se totiž na konstrukci začne nabalovat vápník rozpuštěný ve vodě.

A není to jen teoretizování. Například v Indonésii u ostrova Lombok už léta pomáhá tato metoda obnovovat civilizací devastované korálové útesy. „Záchranný projekt zvaný Biorock, jehož autory jsou architekt Wolf Hilbertz a biolog Thomas Goreau, spočívá v podněcování korálů v růstu, který je šestkrát až desetkrát rychlejší než obvyklý,“ přiblížila loni v létě zajímavost českým čtenářům agentura ČTK.

Archivy promlouvají

To, že Hilbertz má tak trochu i „české kořeny“ agentura ale netušila. Informace se dostala na veřejnost až po architektově úmrtí loni v srpnu. V rámci publikování nekrologů vzniklo i jeho životopisné heslo v internetové encyklopedii Wikipedia. A tam se překvapivě objevila drobná zmínka o přestěhování Hilbertze do Ústí.

Při prověřování v ústeckém městské archivu se pak podařilo osvětlil okolnosti tohoto záhadného propojení. Za vším stála druhá světová válka. Wolf Hilbertz se do Ústí nastěhoval v únoru 1939. To mu bylo deset měsíců. Důvodem stěhování z německého Porýní na sever Čech byla profese Wolfova otce Rudolfa. Ten toužil celý život být umělcem a vynálezcem. Právě po něm zdědil syn vizionářskou náturu. Rudolf Hilbertz například zkonstruoval jeden z první elektrických holících strojků na světě. Okolnosti ho ale přiměly vykonávat přízemní profesi bankovního úředníka. Jako inspektora říšské banky ho pak nacisté nasadili s mnoha dalšími úředníky z říše na nově obsazené území českého pohraničí, na místa po vyhnaných českých úřednících. Přijel s celou rodinou, manželkou Ernou a synem Wolfem. V severočeské metropoli bydlel rok a půl. V září 1940 dostal nový úkol, zajistit chod říšské kreditní spořitelny v čerstvě obsazené Paříži. Z Ústí odjížděla Erna těhotná a záhy porodila dceru Utu. Další osudy rodiny poznamenal vstup Rudolfa do Wehrmachtu, kde utrpěl těžké zranění v bojích v Řecku.

Stát Autopia v oceánu

Po válce se rodina usídlila v západním Německu. Wolf se projevil jako talentované dítě a po studiích architektury na Vysoké škole umění v Berlíně odjel do USA, kde studoval v Michiganu a Louisianě. Pracoval v architektonických kancelářích v Berlíně, New Yorku a Detroitu. Později se ale zaměřil na vědeckou kariéru univerzitního profesora. Hlavní náplní jeho práce se staly záchranné projekty na obnovu korálů. Jeho vynález měl ale i komerční využití. Šejk v Dubaji si objednal „výrobu“ podmořského světa pro svůj hotel, který má prosklenou podlahu nad mořem.

Ale u tvorby umělých korálových útesů se vizionář typu Hilbertze nemohl zastavit. Jeho ambicí bylo nechat vyrůst z moře umělý ostrov. „S jedním milionem eur dokážu ponořit do moře velkou konstrukci, a do dvou let vyroste ostrov o velikosti fotbalového stadionu,“ prohlásil architekt v roce 2003 pro deník Berliner Zeitung. Snažil se nalákat sponzory, ale většinou marně. Značnou část svých fascinujících projektů dotoval ze svého.

Jeho vize šly ale ještě dál. „Sním o soběstačném sídlišti v moři, které patří obyvatelům, kteří tam žijí a pracují. Byla by to živoucí laboratoř, kde by bylo možné vyvíjet nové ekologické technologie,“ vyznával se v rozhovorech.

Roku 1997 začal svůj sen realizovat v Indickém oceánu u souostroví Saya de Malha Bank (východně od Madagaskaru). Ponořil první kovové konstrukce a stejnou technologií jako u korálů začal „pěstovat“ umělé ostrovy. Ambiciózní projekt měl ve výsledku zahrnovat souostroví, kde by našlo domov 50 000 obyvatel. Architekt tam chtěl založit stát svých snů s přiléhajícím jménem Autopia. Smrt v nedožitých sedmdesáti letech mu bohužel znemožnila vidět své fascinující dílo dokončené.

Literatura a prameny:

Archiv města Ústí nad Labem, Sbírka policejních přihlášek

www.wikipedia.de

www.wikipedia.com

www.lode.cz

ČTK: V Indonésii urychlují růst ohrožených korálů elektřinou. 27. 6. 2007

Thorkit Treichel: Inselträume. Berliner Zeitung, 23. 10. 2003

Olaf Kanter: ARCHE SAYA. Mare No. 34